A VY JSTE KTEREJ…?

Věta jako vystřižená z filmu Marečku, podejte mi pero, byla slyšet při seminářích jednoho z profesorů, který ač nás učil celé dva roky,  nepamatoval si vůbec naše jména. Dokázal se stejným způsobem zeptat studenta během setkání i třikrát. Přičítali jsme to jeho vysokému věku a kde je stařecká demence běžná. Když jsem začal sám učit, přesvědčil jsem se o tom, že zapomínání jmen žáků nemusí být znakem pouze stáří.

Zažil jsem to i ve své  rodině. To když můj tatínek-učitel potkal svého bývalého žáka a zastavil se s ním na kus řeči. Hovořili  někdy dost dlouho a zasvěceně. O to víc mne překvapilo, že když jsem se otce zeptal, s kým to mluvil, řekl že to byl jeho bývalý žák, ale jeho jméno neví.

Ještě více jsem pochopil, když jsem se do podobné situace dostával  poměrně často při setkání se svými bývalými žáky. V průběhu své profesní kariéry jsem učil na 6 školách v různých místech. Neoplývám geniální pamětí na tváře a jména, přesto jsem netušil, jak často se dostanu do situace, ve které jsem kdysi přistihl svého otce.

Zřejmě nejde o nějakou vrozenou rodinnou vadu, ale stav vyplývá z faktu, že za těch 40 let jsem učil stovky žáků. A to v době, kdy byli velmi mladí, skoro ještě dětmi. Jejich fyzický zjev se pak v průběhu několika málo let výrazně mění. Z uličníků se stávají  rozumní pánové a z rozjívených dívek dokonalé dámy. Taková přeměna se podepíše i za způsobu komunikace a vystupování. Znám to dobře ze srazů tříd, na které jsem občas zván a kde se nestačím divit, jaká změna u žáků během let proběhla.

Faktem je, že tohle mohou pochopit jenom učitelé. Druhá strana, která svého učitele pozná i po mnoha letech, takovou neschopnost učitele většinou nechápe a může se  dokonce cítit dotčena, že je učitel nepoznal. Neuvědomují si, že učitelů potká žák v životě jen několik desítek. A to už jako dospělé lidi, kde přeměna s dalšími léty není tak výrazná.

K tomu, abych se dopátral alespoň přibližně něco o osobě, která mne náhodně osloví a přihlásí se ke mně jako ke svému učiteli, mám taktiku, kterou mi poradil kdysi otec. Nejdříve se pokusím šikovnou otázkou zjistit, odkud je a na které škole jsem ho učil. Činím tak dotazem, co je ve městě a ve škole, kam chodil nového.  Pak se snažím zjistit, do které chodil třídy. Použiji k tomu otázku na některé jeho spolužáky. No a nakonec se zeptám, jak se mu daří v zaměstnání a jak mu moje výuka pomohla v životě. Většinou se mi po těchto oťukávacích otázkách podaří dostat se blízko jeho identity. Dnes, když už mám svůj věk se ale však už nestydím svoji neznalost přiznat a na jméno se přímo zeptám. Není to však nejlepší cesta, protože ani to mi mnohdy nepomůže k tomu, abych si na jeho školní působení nějak detailně vzpomněl.

Opakované otázky profesora z titulku článku jsou o něčem jiném. Asi je dobré, aby učitel věděl kdy má svoji aktivní dráhu ukončit, aby svým žákům nebyl k smíchu. Tomu jsem se snažil vyvarovat a domnívám se že právě včas své kantorské povolání ukončil a odešel na zasloužený odpočinek. I to je umění učitele…