Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

BABIČČINY VZPOMÍNKY NA STAROU ŠKOLU

Jako děti nás vždy upoutaly vzpomínky a příběhy o škole, které nám kdysi dávno vyprávěla babička při „černé hodince“. O tom jak tenkrát vypadala naše venkovská škola, jak  s dětmi jednal pan řídící a jaké lotroviny dělali žáci panu řídícímu.  Možná že taková malá exkurze do školy na přelomu 19. a 20. století bude zajímavá i pro některé současníky a přinutí je vzpomínat na své vlastní dětství.

O mé babičce se po vsi říkalo, že je to velmi moudrá žena.  A nepochybně taková byla. Ale protože žila na vesnici a od dětství měla své povinnosti v hospodářství  které spravovala její rodina, navštěvovala pouze obecnou školu v rodné obci a snad i několik tříd měšťanky v blízkém městečku. Přestože se jí nedostalo většího vzdělání, rozuměla všemu, co se kolem dělo. Nedostatek vzdělání  doháněla četbou, ráda vedla hovory s jinými lidmi. A k debatám si zásadně vybírala lidi vzdělanější, než byla sama a často je udivovala znalostmi a zájmem, který projevovala v oboru, ve kterém oni byli intelektuálně na výši.

     Ale nechtěl jsem psát ódu na svoji moudrou babičku, ale vzpomínky babičky na školu jejího mládí. Byla podstatně jiná, než je ta současná a práce učitele musela být tehdy velmi těžká. Nechci psát o špatných existenčních podmínkách tehdejších kantorů, odkázaných na pomoc a soucit rodičů vyučovaných žáků. Ve třídě vesnické dvoutřídky bylo 60 žáků. Byly to většinou děti místních rolníků a živnostníků. Velmi chudé, nuzně oblečené. Do školy ale chodily rády, protože to pro ně byla ta snazší životní alternativa. Tou druhou byla těžká práce na domácím hospodářství. A když přišlo jaro, ze školy musely definitivně v tom školním roce odejít a jenom pracovat. Nějaké prázdniny v dnešním pojetí vůbec neznaly a do školy se vracely s nastupující zimou a s ukončením podzimních prací na poli.

    Babička vždy s láskou vzpomínala na své učitele. Přitom viděla i jejich slabiny a nedostatky, ale dokázala se přes ně přenést. Učitele chápala jako skutečné osobnostní, které ji do života vybavili nejen vědomostmi, ale současně i pevnými morálními zásadami a pravidly. Nijak ji nevadilo, když je někdy za neposlušnost trestal bitím rákoskou, nebo lískovým prutem. To k tehdejší škole patřilo a nikdo proti tomu nijak neprotestoval. Jako vyznamenání pro ty nejlepší žáky platilo, když je pan řídící poslal v rámci vyučování pracovat na školní zahradu, nebo obstarat školní úly se včelkami.  Vůbec větší část výuky probíhala prakticky. S mnoha pomůckami z běžného života a přímo v přírodě. Nejen na školní zahradě, ale při procházkách po mezích kolem políček, nebo v lese. Díky panu učiteli znaly děti všechny rostliny a ptáky v širokém okolí. Nemusely je ani vidět a poznaly je i podle jejich zpěvu. Na školní výlet se jelo na žebřiňáku taženém koňmi. Nikdy se nejezdilo někam daleko, ale jen pár kilometrů do sousedního města či vesnice. Vrcholem školního života byla návštěva nějaké historické památky – hradu nebo  poutního místa, typického pro místo školy a jeho okolí.

      Bylo pro nás tenkrát nepochopitelné, že ve staré škole se žákům nevařilo žádné jídlo. Nebyly mléčné svačiny, ale ani obědy ve školní jídelně. Jídlo na celý den musely děti nosit z domova. Škola neměla žádnou tělocvičnu a sportovní hřiště. Ale ve třídě se hrálo divadlo, které děti samy s panem řídícím nacvičily a předvedli rodičům a celé veřejnosti obce. K různým svátkům se konaly besídky, na které se chodila podívat celá vesnice. Žilo se hodně dohromady. Jeden o druhém toho hodně věděl a lidé byli zvyklí si navzájem pomáhat. Zvláště  když v rodině někoho z dětí přišla nemoc rodičů, nebo rodinu postihlo nějaké neštěstí. Pak pomáhali všichni kolem a dokázali společně překonat těžké chvíle, které se samozřejmě dotýkaly v rodině nejvíce dětí.

      Proč tuto idylickou představu školního života před více než 100 lety právě dnes vyvolávám? Jsou to přece příběhy, které jsou dnešní realitě našich dětí tolik vzdálené. Sám jsem se je ve své školní praxi často snažil svým žákům předávat a reprodukovat. Nemohu říci, že by je to nezaujalo. Ale měl jsem většinou pocit, že mému vyprávění příliš nevěří. Nebo mu ani nerozumí. V pohodlí toho v čem dnes oni žijí, v podmínkách, kdy jsou jim ze všech stran zametány cestičky, učitelé jim nesmějí na hlavě zkřivit ani vlásku, se jim takové vyprávění jeví jako pohádky z „Tisíce a jedné noci“.

      Přemýšlím, co jednou budou tyto děti, až vyrostou vyprávět svým vnoučatům, až se jich zeptají na školu jejich mládí. Dost dobře si to neumím představit. Jenom tuším, že to určitě nebude taková idylka, jakou já pamatuji ze vzpomínek na školu své babičky. Mimochodem, je tomu už více než 40 let co má babička nežije. Ale její zásady, normy chování a způsoby jednání s lidmi v sobě stále jako živé nosím. A přitom vím, že na jejich formování měli, vedle rodičů, vliv právě její učitelé. Kéž by něco takového fungovalo dnes i pro současnou nastupující generaci…


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.