Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

BÝT ZVLÁŠTNÍ JE NORMÁLNÍ

Patřím k lidem, kteří se celý život museli vyrovnávat s určitým tělesným omezením. Vrozená tělesná vada mně částečně omezila v pohybu a přinesla mi celoživotní problém, který jsem musel řešit od nejútlejšího věku. Ve školních létech to bylo trvalé osvobození od tělesné výchovy, později modrá vojenská knížka. Ještě déle omezený výběr povolání a některých životních radostí, které se pro mne staly nedostupné. Na druhé straně jsem svým hendikepem i pro sebe nemálo získal. Naučil jsem se dobře znát své možnosti a přednosti. Ty jsem uměl efektivně využívat. Paradoxně jsem měl výhodu při výkonu učitelského povolání, neboť redukce možností v životě mi pomohla citlivěji chápat různé  vrozené i získané  obtíže svých žáků.

Život postiženého má dvě polohy. Jednou je pohled a jednání jeho okolní k němu samému. Druhou polohou je sám postižený. Jak svůj hendikep vnímá a jak s ním dovede vyrovnat a normálně žít. Mohu potvrdit, pohled mých kamarádů, spolužáků, učitelů a známých, významně ovlivňoval moji životní pozici. Chci zdůraznit, že vesměs to bylo působení pozitivní a vstřícně chápající. Přesto chci zdůraznit, že daleko více než okolí postiženého, záleží na něm samém. Je moc důležité, jak  svůj hendikep vnímá a jak se sám snaží v životě zařadit. On sám rozhoduje o tom, jak je schopen svůj nedostatek zvládnout a vyrovnat se s ním. Nejhorší pozicí je dělat ze sebe chudáka, objekt hodný lítosti a soucitu. I tuto pozici jsem v jednom svém životním úseku bez úspěchu zkoušel. Vůbec nejhorší je ze svého postižení  udělat zdroj výhod a žít z tohoto svého omezení. Do takové pozice jsem nikdy nespal. Naopak, na to jsem si dával velký pozor a snažil  se chovat tak, jako bych žádné postižení neměl. Když se o to samé snažilo mé okolí,samozřejmě jsem poznal a vnímal to jako jejich snahu co nejméně mi ublížit. Ocenil jsem to, ale moc mi to nepomohlo. Pomoci jsem si musel sám. Musel jsem poznat své možnosti a přizpůsobit jim své plány a očekávání. Na druhou stranu jsem to, co jsem chtěl dokázat, dělal jsem s daleko větším nasazením než moji spolužáci a později spolupracovníci. Přes úspěch ve své činnosti jsem posuzoval i míru svého zařazení do společnosti. Možná proto jsem vše co jsem dělal, dokázal dotáhnout až do cíle a uměl přitom strhávat s sebou ty kteří mi věřili a pracovali spolu se mnou.

    Abych nejen svoji pozici, ale problémy postižených poznal co nejlépe i po odborné stránce, rozšířil jsem si aprobaci o speciální pedagogiku. Protože mi v té době bylo již víc než 50 let, byl to pro mne velký zážitek, protože jsem mohl konfrontovat své životní i pedagogické zkušenosti se zajímavou a velmi obsažnou teorií. Opravdu jsem si studium vychutnal a hodně mi přineslo pro moji další pedagogickou práci. Došel jsem k závěru, že být zvláštní, je normální. Vždyť neexistuje člověk, který by neměl nějaký problém.  Ať duševní, nebo tělesný. Pochopil jsem, že být zvláštní je být normální…


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.