Po celý život řeším odpověď na otázku, jaké předpoklady musí naplňovat člověk, když se chce stát dobrým učitelem. Odpověď na ni je velmi košatá a zdaleka není jednoznačná. On totiž už pojem „dobrý učitel“ je mnohoznačný a zavádějící. Zcela jinak „dobrý“ je učitel pro své studenty, jiný pro jejich rodiče a širokou veřejnost. V něčem jiný vidí úspěšného učitele jeho ředitel a kolegové. Po létech hledání jsem došel k závěru, že rozhodující pro takové zařazení je vlastní názor učitele na sebe a svoje kantorské působení.
Pro učitele je významné vědět, jak je svým okolím hodnocen. Jde o to, který z těchto pohledů je pro jeho práci významný, protože tyto pohledy se mohou jeden od druhého i výrazně lišit. Je známo, že studenti hodnotí na učiteli jeho vstřícnost, nadřízení loajálnost, veřejnost schopnost naučit, kolegové ochotu spolupracovat. Dát tyto pohledy nějak dohromady a najít v nich společný průsečík je nemožné. Proto se domnívám, že rozhodujícím kriterium má hledat každý pedagog přímo v sobě.
Ale i to není jednoduché. Základem je vnitřní přesvědčení o tom, že takovým dobrým učitelem chci být. K tomu je třeba vycházet z jeho sebevědomí (to zvláště mladým většinou nechybí) a sebedůvěry. Právě sebedůvěra je ten správný přístup, který je podmínkou úspěšné komunikace se studenty i žáky. Víra, že jsem po odborné i osobnostní stránce schopen svěřené děti zaujmout a úspěšně je naučit požadované učivo, je základem úspěchu učitelovy pozice mezi studenty. Vyplývá z jeho odborné přípravy, kvalifikace k učení, ale i osobních charakterových, volních vlastností a já přidávám – i kusu jeho vrozeného talentu. To vše by ale k úspěchu stále ještě nestačilo. Úspěšný učitel by měl mít schopnost vcítit se do svých žáků. Umět odhadnout následky svých opatření, předvídat reakce studentů na použité metody a zadávané úkoly. To vše dohromady vytváří jeho obraz, který se pak přenáší z jedné skupiny studentů na druhou a vytváří dlouhodobě jeho pověst na škole, kde působí.
Proces sebehodnocení a uvědomování si vlastní ceny nemá svůj počátek, ale také není nikdy ukončený. Vyvíjí se po celou dobu jeho profesní dráhy a může se v delším horizontu i dost podstatně měnit. Každý učitel by měl dbát o to, aby jeho obraz v očích vyučovaných studentů, jejich rodičů, veřejnosti, ale i nadřízených a kolegů se co nejvíce přibližoval představě, kterou o sobě, jako o profesionálovi má on sám. To se nedá nijak vynutit, ale vytváří se pomalu a denně v tisících událostí nejen přímo ve třídě, dokonce nejen ve škole, ale i mimo vyučování, v jeho veřejné angažovanosti a osobním životě. Každému učiteli by mělo záležet na tom, je vnímán a hodnocen svým okolím a pokud cítí, že je tento obraz odlišný od jeho představ, měl by na jeho narovnání neustále a usilovně pracovat.
Robert Vlk
10. 8. 2009 at 13.35Souhlasím s tím, že to nejdůležitější je sebedůvěra učitele.
A dovolil bych si doplnit…entuziasmus (vnější i vnitřní). Spojení
těchto dvou vlastností z člověka udělá oblíbeného učitele, aniž by se
o svou oblíbenost nějak dále zvlášť staral. Což by, podle mého názoru,
ani neměl. A pokud je odborná připravenost samozřejmostí, není co
řešit. Veškeré pomocné vyučovací metody pak stojí až na
posledním místě…
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
11. 8. 2009 at 13.38Je fakt, že bez nadšení se člověk učitelem ani stát nemůže. Jde
o to, zda dokáže překonat, že se tím automaticky stává pro své okolí
legrační. Řekl bych, že v dnešní době se takový přístup moc nenosí.
Proto jsou takové problémy s poslední reformou. Ještě se mi líbí když
píšete, že by se učitel neměl o svoji oblibu příliš starat. To je
stejné jako u politiků. Kdo se snaží druhým vemluvit do přízně,
vyvolává na sebe jejich přesně opačnou reakci.