DVOJČATA – PROBÉM PRO UČITELE

Určitě jste už měli ve třídě dvojici žáků, kteří se sobě podobali jako vejce vejci. Jak by také ne, když byli z jednoho vajíčka. Jak jste jistě pochopili, šlo o dvojčata. Vzpomínám na několik dvojic které jsem měl ve třídě a musím přiznat, že jsem z nich měl nejen já, ale i moji kolegové, dost často pěkně zamotanou hlavu. 

Pokud šlo skutečně o jednovaječná dvojčata, pak byla od sebe skoro k nerozeznání. A to nejenom vzhledem, ale i chováním a svými schopnostmi. U dvouvaječných dvojčat (také jsem jich pár učil) tak velký problém s identitou už nebyl.

     Ve třídě docházelo často k humorným situacím. Třeba že po  vyvolání a vyzvání jednoho z dvojčat, zvedl se ten druhý z dvojice, na kterého jsem v té chvíli ani nepomyslel. Řešil jsem to tím, že jsem místo slovní výzvy ukazoval na vyvolaného rukou. Rozeznat je a vybrat toho pravého mi trvalo několik měsíců. A u zvlášť zdařilých kopií třeba i roky. Ale mohu s klidným svědomím říci, že s přibývajícími léty u mne problému ubývalo a já se naučil rozeznávat odlišnost páru třeba v intonaci a síle hlasu, rozdílném úsměvu, ale i v obsahu reakce na můj dotaz. Někdy taková kritéria rozlišilo dvojici lépe než vizuální znaky.

     Nestalo se mi, že bych měl podezření,  že si dvojice svoje jména úmyslně přehazuje  třeba při zkoušení, jak se to často objevuje ve filmech a v literatuře. Domnívám se, že je to příliš riskantní akce, která při odhalení povede  k postihu obou vtipálků. Dokonce si dovolím napsat, že bych takovou záměnu určitě brzy a rychle poznal. Z chování zkoušeného a reakcí dvojníka v lavici, který ho v takové chvíli samozřejmé soustředně sleduje.

   Mohu napsat, že na dvojčata mám jen ty nejlepší  vzpomínky. Většinou patřily k nejlepším ve třídě (asi proto, že se mohli denně společně učit a podporovat svoji  ctižádost), jejich chování nikdy nijak nevybočovalo z průměru třídy. Také s jejich rodiči byla spolupráce vždy příkladná. Třeba v tom, když jsem je žádal, aby je v počátku, než je budu schopen rozeznávat,  neoblékali do školy do stejného oblečení. Vzpomínám na dvojici dívek- dvojčat, které chtěly chodit oblečeny stejně, a tak jim maminka jim jinak česala vlasy. A když i účes chtěly mít děvčata  stejný, tak jim pořídila sponku od vlasů – jedné modrou a druhé červenou.

   S věkem se osobnost každého z dvojice začala stále víc prosazovat a tím se zlepšovala schopnost učitelů ve třídě oba z dvojice rozeznat. A když měli někteří vyučující stále problém, snažil jsem se jako jejich třídní učitel posadit je v zasedacím pořádku třídy dál od sebe a zabránil situaci, kdy  by seděli spolu v jedné společné lavici. A byl-li  problém trvalý a tak učitelů po řešení sílil, dohodou s rodiči a samotnými žáky jsme jednoho z dvojice přeřadili do jiné, paralelní třídy. Bylo to výjimečné opatřené a kupodivu tehdy, když jsme ho použili, pomohlo oběma dětem. Chlapci si uvědomili, že nemohou spoléhat jen na  svého sourozence a velmi rychle se emancipovali, což jim oběma jen prospělo.

       Mnoho dvojčat po létech potkávám jako dospělé a vidím, že žijí každý svým životem. Jsou stále v kontaktu se svým „druhým“ já, ale jako samostatná lidská osobnost. My učitelé jim můžeme už ve škole v této pro ně jistě nijak jednoduché cestě docela neformálně a lidský pomoci.