Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

HOLKA PRO VŠECHNO

Takové označení si snad učitelé ani nezasluhují. Přitom jde o přídomek velice trefný. Uvědomil jsem si to, když jsem v archivu pátral po podrobnostech života učitelů naší školy v dávné minulosti. Ale vzpomněl jsem si na něj i při vzpomínce na řídícího málotřídky, který se na začátku 70tých let minulého století při odchodu do důchodu loučil zároveň s 25 funkcemi, které v obci zastával.

 

 

 

Věděl jsem co to znamená  už jako malé dítě, když můj tatínek-učitel trávil svůj  volný čas  ve škole mimo dobru danou rozvrhem,dokonce  i o prázdninách a v době, kdy většina ostatních slavila svátky a měla volno.

A dočkal jsem se doby, kdy jsem si zkusil roli „holky pro všechno“ na vlastní kůži. Jak to vlastně kdysi doopravdy bylo? Brali učitele mimoškolní aktivity jako svoji nepříjemnou kletbu? Nebo  ji brali jako samozřejmou povinnost? A co dnešní učitelé? Jsou konečně svobodní a mohou se věnovat pouze své profesi, bez toho aby se rozptylovali mnoha jinými povinnostmi, které nemají s jejich profesí učitele nic a nebo jen málo společného?

   V době Raisových Zapadlých vlastenců  to asi ani jinak nešlo. Na vesnici byl učitel, vedle faráře a doktora, jediná „študovaná“ osoba, na kterou se lidé obraceli se svými starostmi a hledali u nich pomoc. Později těch schopných i v těchto končinách přibývalo, ale na postavení  a zapojení učitele se mnoho nezměnilo. Nová doba přinášela nové trendy a potřebovala své pilné a spolehlivé administrátory. Učitelé byli vždycky po ruce. Ve své většině ochotní a loajální s touto dobou.

  Jestli mně paměť neklame, tak se mi nikdy nezdálo, že by pan řídící bral své funkce jako  nějaký trest. Naopak, doslova se vyžíval v aktivitách, kterými byl pro většinu svých sousedů naprosto nepostradatelný. Všemu rozuměl a rád každému poradil a pomohl. Viděl ve své službě spoluobčanům další rozměr své osobnosti. Když odcházel do penze a mne, jako začínajícímu učiteli svoji porci funkcí hodlal předávat, tvrdě jsem se bránil. Jako městské dítě jsem byl na vesnici zatím jen krátce a většinu úkolů, které jsem měl přebrat, jsem vůbec nechápal. Pomohlo mi, že jsem denně brzy ráno odjížděl do vzdálené školy a vracel se domů až večer. Takže si funkce museli rozdělit jiní. Ale funkci knihovníka místní knihovny a později obecního kronikáře jsem se stejně neubránil. Já, učitel technických předmětů!  Ale jakákoliv obrana v tomto smyslu  byla marná: Jsi přece učitel, to nějak zvládneš…

   Ale aktivitám mimo rámec školní povinnost jsem neunikl ani na svém prvém pracovním místě. Už při představování  mě skupinová vedoucí Pionýra zeptala:Tak co pro nás jako mladý učitel uděláš? Chvíli jsem nechápal, co tím myslí, ale ředitel mi to brzy zřetelně vysvětlil.  A tak jsem si vzal jako vedoucí na starost šachový zájmový kroužek. Ten se mi pak stal na 30 let náplní většiny volného času. Během týdne trénink, po sobotách a nedělích zájezdy po turnajích s dětmi po celé republice. A tak jako Raisovy „zapadlí vlastenci“, funkce řídícího na venkovské škole, ani já jsem v tom neviděl nějakou nepříjemnou povinnost. Brzy jsem poznal, jak taková činnost pomáhá a podporuje moji roli učitele. Žáci mě u šachovnice vnímali docela jinak než u školní tabule. Najednou jsem se pro ně stal čitelnější, bližší a věrohodnější  jako člověk. To samé se projevilo ve vztazích s rodiči a celou veřejností. Všichni poznali, že mi nejde jen o to ve škole si své odučit a jít si pak po svém. Chtěl jsem a uměl jsem dávat škole a svým žákům něco navíc, co vycházelo jenom ze mne samého. Po létech moji bývalí žáci vzpomínají právě na společně chvíle v kroužku. Z matematických a fyzikálních vzorců, co jsem do nich ve škole vtloukal, už většinu dávno zapomněli. Ale na společné zážitky z činnosti mimo školu vzpomínal rád a do podrobností každý.

     Dnes učitele nikdo nenutí pracovat mimo školu. Je to tak dobře? Škola zvláště v malém městě či obci by měla být součástí společenského s kulturního života. Tou se ale nestane pouhou školní výukou. K tomu je zase třeba mnoho času nejen s dětmi, ale pro veřejný život,  obětovat navíc. A kdo ho má dát, než zase učitel! To ale mnozí mladí nějak necítí, nebo dost těžko chápou. Silně se takovému „ujařmení“ brání a já je chápu. Mnozí k tomu mají důvod. Vždyť plat učitele-otce rodiny je s děti neuživí. Musí proto věnovat čas dalším aktivitám, ale za peníze, pro obživu rodiny. Mimoškolní práce se na většině škol stále nehonoruje. Nebo jen symbolicky.Podbě je tomu u matek-učitelek, které mají navíc na starosti domácnost s vlastní děti

  A tak se na mnoha místech učitelé vytrácejí z veřejného života. Mladí učitele nejsou v kolektivu obecních knihovníků, ani kronikářů, organizátorů kulturního života v místě. Osobně si myslím, že je to škoda a že je to špatně. Společnost nás učitele přece nehodnotí jenom podle toho, jaké známky dětem o pololetí rozdělíme. Ale také podle toho, co jsme schopni své obci, městu, svým žákům dát nad rámec svých povinností učitele. Tato stopa, dobře patrná v historii našich měst i obcí se nám v poslední době někam vytrácí. A s ní postupně  i autorita učitele v místě. A s ní stojí a padá i autorita celé školy, jako instituce vzdělávání a výchovy lidí.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.