Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

HOSPITACE NEMUSÍ BÝT STRAŠÁKEM

Tak nevím, jak vlastně dnes hospitace vypadají! Za posledních 15 let jsem žádnou neměl. A ty inspektorské za hospitace nepovažuji, protože po předvedené hodině žádný „pohovor“ nebyl. Prý se to teď nedělá, nebo se to snad ani nesmí. Takže musím jen vzpomínat.

Tu první jsem měl týden potom, co jsem přišel jako kantorský elév na prvou školu. Přišel se mi do vyučovací hodiny podívat zástupce ředitele. Češtinář do hodiny matematiky, a pokud mne paměť neklame, tak tehdy šlo vyloženě o zvědavost, kterou tím projevil k mé osobě. Průšvihem skončila ta další. To mne poctil svou návštěvou snad měsíc po nástupu můj inspektor, také matematik. Učil jsem tehdy v geometrii množiny bodů dané vlastnosti. Byl to pěkný průšvih. Nejenže jsem to učit neuměl, ale navíc jsem se do jedné z úloh natolik zamotal, že mně z bryndy museli zachraňovat samotní žáci, abych se v tom docela neutopil. Inspektor byl ale velký formát. Nejdříve mně pochválil za to, že si jako začátečník vedu snaživě a jednou budu dobrým učitelem. Pokud jde o odbornou zápletku, nijak nevyužil situace, aby se přede mnou předváděl, ale v reakci na to co viděl  mi vyjednal půldenní náslech u tehdy nejlepšího metodika-matematika na okrese. Tam jsem zhlédnul několik hodiny se stejnou vyučovanou látkou, kterou jsem při hospitaci nezvládl, v podání praktika a kantorského kouzelníka. Mohu říci, že ta návštěva byla pro mé další kantorské působení zcela mimořádně důležitá a rozhodující. Viděl jsem pedagogickou exhibici, která však nebyla žádným divadlem. Pochopil jsem nejen chyby, kterých jsem se ve své hodině dopustil, ale uvědomil si, na co bych měl zaměřit své další kantorské snažení. Pochopil jsem, že ve vyučovací hodině nemusím jako učitel nutně být hlavním aktérem a osobou já, ale ti hlavní a důležití jsou moji žáci, zvláště ti slabší, kteří ode mne očekávají vedení a pomoc. S kolegou metodikem jsme se pak stali dlouholetými přáteli a spolupracovníky. Největší poctou pro mne bylo, když po čase na moji vzorovou hodinu matematiky, kterou sám inicioval  pro učitele matematiky v okrese, osobně přijel. Byl tam přítomen i můj prvý inspektor, který mne svým postojem a pomocí po prvé hospitaci správně nasměroval a nastartoval.

     Jako učitel jsem zažil desítky hospitací a návštěv ve vyučovací hodině. Návštěva kohokoliv kdo měl zájem při výuce mne nikdy nevadila. Návštěvníci byli samozřejmě velmi různí. Pamatuji na ředitele -matematika, který mi po celou hospitovanou hodinu přes celou místnost radil a polemizoval se mnou nahlas a před žáky. Dokonce mne i požádal, abych mu chvíli přenechal vedení hodiny a vyměnil si s ním roli a jen pozoroval,  jak  by to učil on. Nebral jsem to vůbec jako podraz z jeho strany, nebo snahu nějak mně shodit. Naopak jsem oceňoval, že svoji jinak formální roli bere tak vážně a o tom o čem mluví, tak to také opravdu umí předvést. Jako mladému učiteli mně dal do praxe víc než mnohá  školení  a  příručky. Ale zažil jsem, kdy jiný ředitel vzadu při hospitaci klimbal a po hodině, ke které mi samozřejmě neměl co říci, protože ji prospal a po které mi jeden žák šeptem sdělil, že bylo dobré, když už spal, že alespoň nechrápal.

      Po čase se role vyměnily a já jsem měl možnost navštívit už jako ředitel desítky vyučovacích hodin svých učitelů. To byla pro mne další velká a cenná zkušenost. Chodil jsem ke všem svým kantorům a žádný předmět jsem nevynechal.  Snažil jsem se přitom chovat tak, aby moje návštěvy učitelé nebrali jen jako nepříjemnou kontrolu a dohled, ale jako příležitost k výměně názorů a zkušeností. Takto pojaté hospitace byly pro mne zážitkem a svým způsobem i radostí a odpočinkem od nepříjemné ředitelské agendy. Věřím, že tak to chápala a cítila  i  většina učitelů, které jsem navštívil. Po každé shlédnuté hodině jsem dělal  poctivě rozbory hodiny. Byly to oboustranně cenné debaty, ve kterých jsem se hodně dozvěděl nejen o pedagogických, ale i lidských kvalitách svých spolupracovníků.

Na závěrech z hospitací  jsme se vždy nějakým rozumným způsobem dohodli. Jen jednou jsem narazil. To jsem jako ředitel vymyslel vzájemné hospitace mezi učiteli na škole. Byla v tom asi správná myšlenka, že my učitelé vlastně své kolegy, které vidíme denně a po léta ve sborovně, jako učitele ani moc neznáme, protože je nikdy přímo nevidíme v prostředí třídy. A tak jsem vymyslel, že každý měsíc jeden učitel ze sboru připraví ukázkovou hodinu pro ostatní A po skopnčení si o každé shlédnuté hodině řekneme své. Samozřejmě že z takového nápadu nebylo ve sboru velké nadšení. Musel jsem proto jít ostatním příkladem a prvou takovou ukázkovou hodinu připravit sám. Vybral jsem si poměrně náročnou hodinu fyziky v 7. ročníku. Vše proběhlo asi tak jak jsem si představoval. Trémou jsem  při takových „představeních“ netrpěl. Naopak mne situace motivovala k nápadům a improvizacím, ke kterým bych se v běžné hodině asi nikdy nepřinutil. Po hodině v rozboru mi ji pak dokonale rozcupovala kolegyně-češtinářka. Nelíbilo se jí na mé hodině vlastně vůbec nic. Děti prý byly roztěkané a nesoustředěné, výklad učitele odbytý. Chybou prý bylo, že jsem  nechal nové poznatky hledat samotné žáky. Ukázkové pokusy byly nesrozumitelné a na konci hodiny jsem žáky  příliš moc chválil. Mojí první reakcí na její kritiku byl vztek a chtěl jsem na její tvrdá slova stejně tvrdě reagovat. Naštěstí jsem se však ovládl  a  neudělal jsem to. Stručně jsme vysvětil svůj záměr a uvedl zjevné nepochopení v některých momentech její otevřené kritiky. Vytušil jsem, že ona kolegyně chtěla svojí kritikou navodit mezi ostatními učiteli pocit, že taková představení jsou nesmyslná a že bych jako ředitel měl celý projekt „odpískat“. Mne ale její přístup naopak přesvědčil, že bychom měli dál pokračovali. A největší pochvalou mi byl názor jedné z kolegyň, která  ocenila můj přístup a fakt, že jsem situaci s nadhledem ustál. Místo zrušení záměru a podlomení mojí ředitelské autority došlo k opaku. Celá akce proběhla, v ukázkových hodinách se vystřídali  všichni kolegové a kolegyně a dalo nám to víc než hodiny strávené na metodických seminářích. Přitom jsem si  dával velký pozor, aby při mých vystoupeních nevzniklo podezření, že hledám příležitost k odvetě na kritiku, kterou vznesla kolegyně na moji první hodinu. Ani při její vlastní hodině, která byla jinak výtečná, protože ona byla výbornou učitelkou. A já si teprve potom musel přiznat, že v mnohém měla ve své kritice pravdu a vlastně jsem jí byl za její odvahu dodatečně vděčný.

 Na závěr ještě několik poznatků vážících se k hospitacím. Při vlastní hospitaci jsem po příchodu do třídy jako jejich učitel nejdříve  žákům návštěvu představil, pokud se nepředstavila sama. Sdělil jsem jim důvod její přítomnosti ve výuce a vyzval je k chování a práci, které bude objektivně prezentovat atmosféru naší školní činnosti. Vždy jsem se snažil, aby předváděná hodina v ničem nepřipomínala divadlo a aby tak nebyla žáky chápán . Proto náplň hodiny i metody v ní použité se neliší od běžných vyučovacích hodin. Je pravda, že jsem nemohl dopředu předvídat chování žáků, kteří takovou návštěvou dostali do nové situace a reagovali různě. Někteří ustrašeně a nervozitě, ale našli se ojediněle i takoví, kteří chtěli využit příležitosti k vlastnímu zviditelnění a zneužili této situace k pomstě učiteli.  Nikdy jsem při hospitaci žáky individuálně nezkoušel na známky, protože klasifikace v takové mimořádné situaci by pro vyvolané žáky byla hodně obtížná. Ale dával jsem možnost žákům, kteří se k takovému přezkoušení přihlásili dobrovolně.  Na konci hodiny jsem nezapomněl snahu a práci žáků zhodnotí a poděkovat jim za výkon, který v takové mimořádné situaci předvedli.

     Zvláštní kapitolou jsou návštěvy bývalých žáků, dnes absolventů školy, kteří se při náhodné návštěvě chtějí účastnit vyučování. Jde o trochu jinou situaci, než při běžné hospitaci a na škole vedeme dodnes diskuse, zda takové „návštěvy“ absolventům vůbec povolit. Je pravda, že školu navštěvujízpravidla žáci problémoví, se kterými byly v době jejich docházky na školu značné problémy. Zastávám názor, že takový zájem absolventů o školu a často i pozdní lítost nad svým někdejším chováním a školním výkonem,  je chvályhodná a je nutné jejich touze vrátit se alespoň na chvíli do své staré školní lavice, vyhovět. Vidím v tom i určitý způsob ocenění své  práce učitele, pokud si při návštěvě své staré školy vybrali právě moji vyučovaní hodinu. Musím napsat, že  jsem nikdy neměl s kázní těchto návštěvníků nějaký problém a po jejím skončení jsme si již o přestávce otevřeně povídali a vzpomínali na dobu, kdy oni byli mými žáky a já jejich učitel. Někdy jsem se je snažil aktivně zapojit do výuky a potěšilo mne, že svým vystoupením podpořili moji výuku i výchovné působení na jejich mladší spolužáky.

     Hospitace by rozhodně neměla být pro učitele nějakým strašákem. Ve funkci ředitele jsem návštěv u do výuky učitelům předem ohlašoval. Bylo to ale až v den návštěvy, abych je dopředu zbytečně nenervoval.  Pokud mi při sdělení  návštěvy učitel zdůvodnil proč dnes není moje přítomnost v jeho hodině vhodná, respektoval jsem to a dohodli jsme se na jiném termínu.  Vítal jsem, když mne některý z učitelů sám a o své vůli pozval na hodinu, na kterou se zvlášť pečlivě připravoval a chtěl mi ukázat způsob výuky a metody, které v práci se žáky uplatňuje a vedl jsem ke stejnému zájmu i svoji zástupkyni. Hospitace se tak staly vhodným způsobem komunikace mezi vedením školy a učitelským sborem. Přispěli ke vzájemnému poznání a porozumění.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.