Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

JAK 21.SRPEN 1968 PROŽÍVALI UČITELÉ?

Dnes je právě 40 let od pohnutých událostí v  srpnu 1968. Moje vzpomínka je podobná těm co vyprávějí ti co tyto dny prožili.  21. srpna, ve 4 hodiny ráno,  nás bušením na okno probudil soused – řídící učitel  Koudelka, že jsme obsazováni ruskou armádou. Tím se mi vysvětlilo popůlnoční hučení z 2 km vzdálené silnice na Poděbrady, které nás před ránem vzbudilo. Probuzení to bylo otřesné a sdělená zpráva tehdy jen těžko k uvěření. Ve vzpomínkách z těch pohnutých hodin zůstává pocit neprosté beznaděje a opakující se otázka: Co s námi bude dál? Byli jsme s manželkou jen pár měsíců po svatbě a měli za sebou prvý rok učitelské kariéry. ˇživě se mi vrací vzpomínky na atmosféru po okupaci ve škole na konci prázdnin a na začátku nového školního roku.

Ač se to s odtupem let nezdá, školní rok 1968/1969 přesto začal pro učitele tak jako začne ten letošní – přípravným týdnem na konci prázdnin. V něčem byl ale zcela jedinečný! Bylo  jen několik dní po obsazení republiky cizími „spřátelenými“ armádami. Atmosféra, ve které jsme se ve sborovně scházeli byla neopakovatelná. Vítali jsme se jako po „vesmírné výpravě“. Počítali kolegy, kteří zatím nepřišli, protože se nestačili vrátit v pohnuté atmosféře z prádzninové dovolené. O některých jsme nevěděli vůbec nic. My mladí  jsme hledali oporu a odpovědi na otázku –  co bude dál – u  starších a zkušených kolegů. Silně jsme prožívali patetická slova ředitele na úvodní poradě, když nás vyzýval k přípravě nového školního roku a přitom neskrýval obavy, co všechno nás v příštích dnech a týdnech čeká. Stále jsme si kladli otázku: Jak to všechno vysvětlíme svým žákům, kterým jsme dosud  vtloukali do hlavy, kdo je naším největším přítelem a oporou. Budou nás žáci ještě vnímat a jak se s novou situací v jejich očích dokážeme vyrovnat? Přitom jsem měl hned dvakrát velké štěstí. První v tom, že nás ve sborovně byla velká skupina velmi mladých a  radikálních kantorů, která držela vzácně při sobě.  Tím druhým byla skutečnost, že vedle nás seděla téměř stejně velká skupina zkušených kolegů, kteří ve škole i v životě hodně prožili  a umně krotili naše nadšení a jednoznačné soudy.  Zdůrazňovali nám, že i  těchto těžkých časech je třeba plnit svoji základní kantorskou roli, která se nemůže měnit s pohnutými dějinnými událostmi, nebo se změnou režimu, Cítili jsme bezradnost svého ředitele, který byl najednou ponechán bez pokynů a oběžníků a musel se rozhodovat docela sám, svojí hlavou a svým vlastním rozumem. Zcela mimo realitu byly najednou ideologické opory režimu na škole – stranická a odborová organizace, které se prostě „vypařili“. Stejně protichůdné signály přicházely z vedení města, ale i od jednotlivých rodičů. Jak se v tom měl mladý člověk –  začínající kantor - zorientovat?

Jaké bylo 1. září 1968? Mohu napsat, že zdánlivě normální. A přesto v mnohém neopakovatelné. V očích svých žáků jsme četli otázku: PROČ? Jak jim odpovědět, když na stejnou otázku jsme marně hledali odpověď i my – učitelé?

Ale doba pokročila a život šel dál. V následujících dnech jsem začal učiit svoje algebraické výrazy a pohyb rovnoměrný a nerovnoměrný. Měl jsem štěstí v tom, že na obsah mých předmětů vichr politického dění neměl žádný vliv.

Kdo to všechno prožil, ten nikdy nezapomene.  Úžasné období, kdy se většina národa semkla kolem svých představitelů a celá společnost byla neuvěřitelně jednotná. Bylo to cítit ve sborovně, dokonce i  ve vztazích učitelů a rodičů, ve třídě mezi žáky. Zmizely dávné spory a přehrady mezi lidmi a všichni se cítili jako na jedné lodi.  Byla to potápějící se loď? Nebo ponorka? To jsme v těch pohnutých dnech mohli jenom tušit… Škoda, že ta obrovská eufórie a odhodlání trvaly jen krátce.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.