Ke škole určitě patří oslavy. Jsou příležitostí připomenout významné dny, výročí a události. Žáci je ve své většině vnímají, jako možnost kdy se nevyučuje a jsou jimi proto často pasivně trpěny. V těchto dnech si připomínáme 20. výročí událostí 17. listopadu roku 1989. Se zvědavostí jsem proto přijal pozvání na oslavy tohoto výročí na místních školách. Zajímalo mne, jak se pojetí oslav s léty změnilo a jak je dnes prožívají žáci a studenti.
Spoluprací škol v města, galerie a archivu vznikl projet „Zpátky ni krok!“ Smyslem projektu byla připomínka 20. výročí „sametové revoluce“. Základem byl osobní zážitek při rozhovoru s rodiči a prarodiči o událostech spojených s výročím. Své postřehy žáci zaznamenávali a ve škole nějaký čas zpracovávali. Navíc měli možnost vidět, vnímat i římo uchopit do ruky dobové dokumenty a předměty poskytnuté místním archivem, což u nich mělo vést k lepšímu pochopení doby normalizace vrcholící v převratu v listopadu 1989 a také k porovnání možností a uvědomění si výhod dnešní doby i zakotvení naší současné společnosti.
Projekt vyvrcholil veřejnou prezentací, kdy žáci se svými učiteli rekonstruovali vyučování v době normalizace formou 4 vyučovacích hodin předvedených přímo ve škole v jeden vyyučovací den a v rámci denního rozvrhu. Třídy a chodby školy byly vyzdobeny ve stylu socialistické školy, na místě presidenta visela fotografie tehdejšího prezidenta G. Husáka. Učitelé byli oslovováni v duchu tehdejšího způsobu „soudružko“ a „soudruhu“. Vyučovalo se podle tehdejších učebnic a za pomocí dobových dokumentů a pomůcek.
Projekt vyvrcholil v poledne na náměstí, kde žáci vystoupili na tribuně veřejně s pásmem budovatelských písní. Proběhl zde slib nových pionýrů s nástupem a hlášením. Další skupina dívek předvedla ukázku spartakiádní skladby Poupata. Zajímavá byla ukázka nácviku výuky v předmětu branná výchova. Se zájmem se setkala módní přehlídka modelů ze 70. a 80. let a vše zakončila socialistická diskotéka.
Součástí projektu byly také besedy s přímými pamětníky historických událostí, organizované přímo na školách. Vzpomínalo se na události spojené s významnými mezníky našich dějin, jakým bylo těžké období fašistické okupace, události Února 1948 a následující období politických procesů a perzekucí, naděje vzbuzené v národu o Pražském jaru 1968, přerušené okupací 21. srpna 1968 vojdkyy Varšavské smlouvy a následující roky normilizace ve společnosti a vše co souviselo se vzpomínaným výročím Sametové revoluce 1989.
Akce připravovaná učiteli se žáky a studenty několik týdnů se setkala s jejich zájmem a aktivitou. Zklamáním byl naopak nezájem veřejnosti při závěrečné prezentaci. Pojetí oslav vyžadující aktivní přístup zúčastněných žáků a odlehčená recese, která celý den školáky provázela, měl zdůraznit kontrast k atmosféře vzpomínaných obobí.
Ondřej Hausenblas
20. 11. 2009 at 16.09Oldo, to muselo být bezva. Ve středu 18.11. běžel v televizi těsně popřevratový film Pějme píseň dohola (Hřebejk-Jarchovský-O.Trojan, 1990), naprosto věrně vystihující tu ukoptěnost pionýrského tábora i nepřekonatelnou dětskou živost a normálnost. To by se mělo dětem ve škole taky dopřát, asi někdy na ŠkvP, nebo při přenocování s četbou a filmem atp.
Ale co by mě moc zajímalo o té oslavě s retrospektivou, je to, kolik dětí se v tom ze školy zapojilo – zda všecky? A hlavně, jak žáci ten projekt chápali a prožívali. Já jsem dal onehdy na jaře svým studentkám prvního ročníku na fakultě číst výtisky MF, Práce a Svobodného slova z let 1956-1960. Netušil jsem, jak se budou chechtat! Prý – ty zprávy o sklizni brambor! Ty technické zlepšováky v továrně! Jsem moc rád, že bez problémů vnímají tu absurditu komunismu i propagandy a že z toho už mají legraci. O vážné zvrácenosti toho režimu myslím vědí dost, ale už dovedou rozeznat stupiditu i v detailu. Ale těm je dvacet. Jak ty menší děti? (No a co na to zkušení kantoři – všichni se obveselí, když jim děti řeknou „souško“? Myslím si totiž, že se moderní, soudobé dějiny v mnoha školách učí špatně proto, že mnoho učitelů se bojí odpovídat na otázku „A jak jste volil vy, pane učiteli?“)
Zdeněk Slejška
20. 11. 2009 at 17.29Hodně zajímavá připomínka. Docela by mi přišlo dobré ještě udělat nějakou cílenou reflexi se žáky, kteří se toho účastnili, jak to opravdu vnímali, co si u toho uvědomili a třeba to srovnání s dnešní dobou. Nevíte zda něco takového proběhlo?
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
22. 11. 2009 at 8.06Ondro, také jsem ten film se zájmem shlédl a leccos mi připomněl z doby, kdy jsem jako student PF byl o prádzninách 3x jako instruktor a později i oddílový vedoucí na podobném táboře. Nněkteré scénky filmu byly jak vytřižené z mých vzpomínek. Ale jinak mám na tyto praktické táborové zkušenosti převážně dobré vzpomínky a vzpomínám pobyt na táboře s vděčností. Tam jsem totiž teprve pochopil, co je ve skutečnosti práce s dětmi, když ručíš za jejich zdraví, máš jim zajistit zajímavou činnost a musíš se jim věnovat po celých 24 hodin. Razil jsem pak názor, že by takové „školení“ mělo být pro kažédho budoucího učitele povinné.
Na tvé dotazy, které uvádíš k mému článku nejsem schopen objektivně odpovědět. Na akci jsem byl pouhým hostem a vyslovením názoru bych se mohl lehce dopusit zkreslení, čemuž jsem se vyhýbal už při psaní samotném článku. Pokusím se přesvědčit někoho z organizátorů akce, něěbo některého z učitelů kteří se d dětmi celého projektu účastnil, aby se k věci vyslovil buď v této diskusi, nebo samostatným článkem. Případě jejich názory nějak zprostředkuji. Děkuji ti za zajímavý podnět.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
22. 11. 2009 at 8.07Zdeňku, také tobě musím odpovědět v duchu toho, jak jsem napsal Ondrovi. Mám možnost hovořit se žáky, kteří se celé akce účastnili a pokusím se jejich názor zprostředkovat a tuto diskusi doplnit.
Petr Hamáček
24. 11. 2009 at 7.59Dobrý den,
pokusím se odpovědět na otázky položené výše. Do projektu se zapojily čtyři jičínské základní školy, gymnázium Jičín a průmyslová škola.
Na základních školách se zapojily vždy všechny deváté třídy, které právě měly za úkol hovořit s rodiči případně prarodiči. Na gymnáziu to byla jedna třída a na průmyslové škole to byla skupina dobrovolníků.
Osobně jako jeden z tvůrců projektu jsem byl nesmírně překvapený nečekaně pozitivní ozvěnou u dětí. Po sdělení, že mají hovořit podle konkrétních dotazů (ty jsme vytvořili společně na hodině) se svými rodiči a jejich odpovědi zaznamenat, jsem čekal negativní ozvěnu, která však nenastala. Neznamená to však, že by odevzdali úplně všichni – nicméně z každé třídy neodevzdali maximálně tři žáci.
Naše škola si připravila pro vystoupení módní přehlídku a žáci i rodiče ochotně poskytovali „normalizační“ oblečení, nosili fotografie apod.
Do přípravy módní přehlídky se ochotně zapojily i další dvě třídy.
Konkrétní uvědomění u dětí také nastalo, daleko lépe vnímají, v čem spočívá svoboda. Nebuďme naivní, to není kvůli tomu, že jsme jim to řekli ve škole, ale právě kvůli tomu, že to doma probírali s rodiči a prarodiči, kteří jim odpovídali na konkrétní dotazy. V tom také spatřuji jádro toho projektu, ta vystoupení tam byla jenom jako taková omáčka, díky které je možné celý projekt prezentovat.
Celé téma provokovalo k zapojení i další kolegy. Je však pravda, že na některých školách se kolegové setkali i s negativní reakcí kolegů.
Je také pravda, že někteří kolegové museli před výukou projít vlastní sebereflexí, což považuji za obdivuhodné a pokud by tak činili naši politici, byli bychom úplně jinde.
Jeden normalizační den ve školách měl samozřejmě poněkud recesistický nádech, ale když se děti musely převléknout do pláštěnek a nosit raněného na nosítkách, tak jim v hlavě zůstane i něco jiného než vtipná historka. Kolegové k tomu přistoupili v matematice a češtině báječně a zvlášť matikáři byli překvapení, že žáci absolutně nechápou některé pojmy, jako byla BSP (brigáda socialistické práce apod.) a sami uznávali, že to byl dobrý nápad.
Máte-li nějaké dotazy, rád Vám je zodpovím.
Petr Hamáček
jeden za čtyř organizátorů projektu „Zpátky ni krok“
Petr Hamáček
25. 11. 2009 at 8.23Na projektu „Zpátky ni krok!“ spolupracovaly také paměťové instituce. Nešlo o to vymyslet, jakou neotřelou formou přiblížit žákům základních škol a studentům dobu normalizace pomocí sbírek muzea a archivu, a pozvat je na hotovou prezentaci jako diváky, ale získat je pro to, aby sami sháněli další předměty a dokumenty, aby si povídali s rodiči a prarodiči a ptali se jich, co dělali, když nebyly počítače, kam jezdili na dovolené, jak trávili prázdniny, jakou hudbu poslouchali, co nosili na sobě… Zaznamenané vzpomínky, shromážděné předměty a dokumenty obohatí sbírky muzea a archivu.
Ajka Kyselo (Regionální muzeum a galerie v Jičíně), Eva Bílková (Státní okresní archiv Jičín)
Táňa Provazníková
27. 11. 2009 at 23.02Jak pravil Učitel národů Jan Amos Komenský: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ Myslím si, že projekt „Zpátky ni krok“ je jeden ze způsobů, jak dobře naplňovat Komenského požadavek na vzdělání. Jak už bylo výše řečeno, žáci se díky rozhovoru s rodiči, prarodiči, dále pak prostřednictvím školy a médií mohli seznámit s nelehkou dobou normalizace a učinit si tak o ní představu. Bude jejich úkolem „pamatovat na minulost“, aby se vyvarovali opakování chyb a tím dokázali „předvídat budoucnost“. Zdá se, že většina z nich je na to připravena. Jedním z příkladů je prohlášení žáka 9.třídy: „Paní učitelko, díky projektu jsem si uvědomil, že komunisty nikdy volit nebudu.“
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
28. 11. 2009 at 5.50Kolegové Táňo a Petře,
jsem rád že jste ve svém komentáři doplnili můj text o zajímavém projektu, který jste byli v Jičíně na několika školách různého typu zorganizovali. Jako jeho největší klad vidím, vedle již zmíněné spolupráce škol, podporu místních organizací (muzeum, archiv) a přesah projektu až do jednotlivých rodin žáků a studentů. Zúčastnil jsem se zajímavé besedy s pamětníky událostí před více než 20 lety v Lepařově gymnáziu v Jičíně. Získal jsem z ní dojem, že vámi zorganizovaný projekt měl smysl a svůj efekt a že většinu vašich žáků oslovil. Z celé atmosféry jsem vycítil, že tu nešlo jen o lacinou recesi, ale o příležitost, kterou jste dali svým žákům, připomenout si alespoň na chvíli doby které dnes už patří historii. Měl jsem pocit, že jste tím žákům dali šanci k hledání vlastního názoru na toto období a snažili se ukázat, že ona doba nebyla tak černobílá, jak se z mnoha různých oslav pořádaných v těchto dnech k tomuto výročí mohla mladým lidem (kteří ji nezažili) zdát. Osobně vyslovuji uznání kronikářce města Jičína pí. E.Bílkové za pozvání na toto zajímavé setkání s minulostí.
Ondřej Hausenblas
29. 11. 2009 at 21.33Vážení kolegové, děkuji za ty podrobné informace o tom, jak široce se do akce zapojovali žáci. Muselo to být úžasné a bylo by skvělé, kdyby tohle probíhalo v každém městě a městečku. A možná to lecke dělají, ale nepíše se o tom. Smysl však má obojí: zorganizovat takový „naučný a osvětový“ projekt, i o něm veřejně psát. Pro vyčištění dneška od plevelných kořenů z minulosti se asi dá právě jen u mladé generace, i když si vážím všech starších, kteří upřímně mladším ročníkům v tom pomáhají. Mám pocit, že my staří pamětníci si nedovedeme představit, jak málo si dnešní děti dovedou představit, že byly doby, kdy se nesmělo (nebo kdy jsme se báli) říkat, co si myslíme! Na mou maminku, která zaskakovala v půli šedesátých let v mateřské školce, někdo z rodičů poštval krutou inspektorku za to, že předčítala dětem Čapkovy pohádky! Věřil by dnes někdo tomu, že tak pitomý, tak nekuturní, tak bolševicky prosáklý mohl být inspektorát, ale taky jacísi rudí rodiče, kteří doma identifikovali podle vyprávění děcka, co asi jim bylo čteno, a museli to udat? A věřil by někdo, že zvrhlá komunistická moc potřebovala takto dusit populaci i spisovatele, že se jí hodilo zakazovat četbu pohádek do Čapka, který v té době navíc byl už „rehabilitován“ od zavržení, do kterého se ho naši bolševici pokusili počátkem padesátých let potopit? A věřil by někdo, že proti českým rudým lumpům (to jste nedělali z vrozené hlouposti, ale z vypěstované třídní zlé vůle, soudruzi!) musel Karla Čapka ochránit sovětský vědec Oleg Malevič? Poturčenci horší Turka. Pro naši výchovu mládeže zbývá jeden velký úkol: umět vysvětlit a s mládeží promyslit, jak se v novodobých dějinách mohlo stát něco tak barbarského a potupného, že Češi po válce volili komunisty víc a víc, až už se jim nedokázali ani bránit, ani proti nim svobodně myslit! A k tomu myslím patří i to, jak se Češi po okupaci (té ruské) podlomili a masově poklonili. A to budou ještě obtížnější hodiny výuky a školních projektů, protože nás pamětníků a nositelů té abnormalizace dosud žijí davy a pár let tu ještě pobudeme (asi).