JAK SE ZRODÍ VČELAŘ

222Chvíli jsem váhal, zda je taková nabídka pro členy žákovského včelařského vůbec vhodná. Vždyť jsou to úplní začátečníci! Ale  nabídka zkušeného včelaře-chovatele matek k návštěvě na jeho včelnici byla lákavá i pro mne, který se včelám věnuje už skoro 20 let. Moje zvědavost nakonec rozhodla a návštěvu jsem přijel, i za cenu rizik, která s sebou nese.

   Na včelnici jsme přijeli v parném letním odpoledni. Přivítání bylo neformální, upřímné. Náš hostitel byl trochu unaven po přechodí návštěvě autobusu včelařů. Přišla nabídka občerstvení a k nezávazné debatě o našem společném zájmu – včelách. Náš hostitel zajímavě hovořil o své práci, svých radostech i starostech s malými živými tvorečky. A jen tak mezi řečí kladl otázky i mým žáčkům. Chtěl vědět, zda již sami zkoušejí včelařit, nebo zda mají možnost  pracovat se včelami s někým z rodiny nebo sousedů.

   Pak dětem za svým pracovním stolem předvedl značení matiček a jejich ukládání do zasílacích klícek. Přitom poslal kruhem dětem k „osahání“ jednu živou matičku. Bylo zřejmé, že tím zkouší jejich odvahu a současně i cit v rukou. Asi obstály, protože je pozval na obhlídku svého včelího království.

   To byl teprve ten pravý a neuvěřitelně silný zážitek. Více než 700 chovných úlků rozmístěných doslova všude po dvoře a přilehlé zahradě. Ležely na zemi, na policích, připevněné na plotě, nebo jenom tak naražené na kůlech v posekaném trávníku. Kličkovali jsme mezí poletujícími včelami, které se nám šikovně vyhýbaly a zatím nikoho z nenapadly. Došly jsme k dlouhé řadě velkých úlů, s neuvěřitelným pohybem včel na česnech. Tajil se nám dech a v každém z nás byla malá dušička. Bzukot byl tak silný, že pro dorozumívání jsme museli zvýšit hlas, abychom se vůbec slyšeli. Tisíce včel vyletovaly a zase se vracely do úlů. Péťa, začínající včelař,  zíral  jako v transu na ten  neustálý pohyb. Neprozřetelně se přiznal, že dosud ještě nedostal nikdy žádné žihadlo. Byla na něm zřetelně vidět nejistota a obava, že právě teď ho čeká velká premiéra.

     333 Zkušený včelař se na něj obrátil, vzal  ho kolem ramen a vydal se s ním na procházku před česny úlů, kolem vyletujících včel. Šli zvolna až na konec celé řady. Pak se zvolna oba otočili a pomalu se vraceli k nám. Zprvu napjatá tvář Petra se pomalu rozjasňovala, a když k nám došel,oporu včelaře už nepotřeboval, šel sám a  na tváři mu zářil široký úsměv. Včely ho nezranily a premiéra prvého bodnutí se zatím odkládá.

  Přiznám se, že ve mně, jako vedoucím kroužku dětí byla v té chvíli jen malá dušička. Co by se stalo, kdyby se včely do mého svěřence pustil?  Vím, zkušený včelař své včely zná a ví, co dovedou. Jistě dokázal dopředu  odhadnout jejich chování. Ale mého svěřence Petra neznal! Dokonce ani sám Petr nevěděl by to s ním udělalo, kdyby ho třeba jen jedna z tisíce vyletujících včel napadla. K dokreslení situace je nutné dodat, že přihlížející kamarádka-členka kroužku se začala ohánět rukama a včely se jí hned začaly speciálně věnovat. Sice stačila ještě včas utéci, ale žihadla jsou za ni „koupil“ já. Přežil jsem to v klidu a ani to dětem nehlásil. To abych nekazil vítězný usměv a radost v očích právě se zrodivšího mladého včelaře.

     Práce s dětmi je krásná a zajímavá. A někdy také nebezpečná. Kdyby včely Péťu napadly, asi bych měl jako vedoucí problémy. Možná s jeho rodiči, s ředitelem školy, kterému by si mohli stěžovat. Všechno však  dobře dopadlo a Péťa cestou domů vyprávěl, jaký to byl pro něj krásný zážitek. A že se včel vůbec nebojí a bude chtít, aby mu rodiče alespoň jedno včelstvo co nejdříve dovolili chovat na zahradě chalupy, kam jezdí na víkend.

  Týdny  a měsíce jsme během roku v kroužku věnovali teorii. Péťa zná o včelách, jejich životě a práci všechno možné. Ale až osobní setkání s nimi na včelnici, a příklad zkušeného a věci znalého včelaře z něj udělal opravdového včelaře. Jsou okamžiky v životě, na které se nezapomíná. Jeden takový si Petr právě prožil– zrodil se budoucí včelař.