Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

DÁ SE NAUČIT UČIT ?

Na oplátku  reaguji v dnešním příspěvku na blog Ondřeje Hausenblase a jeho příspěvek:  Jak pěstovat učitele. Také nemohu začít jinak než  vzpomínkou na dětství, kdy jsem si často se svými kamarádkami hrál „na učitele“. Dodnes mám někde na půdě schované jejich „žákovské knížky“, kam jsem jim zapisoval „ jako učitel“ jedničky, ale občas i nějaké ty horší známky a dokonce i poznámky. Ač obklopen rodinným kantorským prostředím, chápal jsem učitelskou roli především jako  zkoušení, známkování a rozdávání poznámek.

Myslím, žetakovou představu o naší práci má hodně lidí a na těchto představách se s léty nic moc nezměnilo a asi ani nezmění.  Mně osobně pak stačila poměrně krátká zkušenost z vlastní učitelské praxe, abych přišel na to, že role učitele je v něčem docela jiném než jen ve známkování a že právě tato činnost patří k těm nejméně příjemným povinnostem učitele.  Snažil jsem se tuto nepříjemnost nějak obejít a známky nahradit  nějakým jiným způsobem hodnocení. Musím ale přiznat, že jsem za 40 let své učitelské praxe nějaký jedinečný  a vhodnější recept nenašel.

     Ale o tom jsem v replice na Ondřejův článek psát vůbec nechtěl. Chtěl jsem se zamyslet nad tím, zda lze  učitele pěstovat. Hodně se v tomto smyslu hovoří v  souvislosti s nedostatečnou přípravou budoucích učitelů na vysokých školách. Je známo, že tyto školy preferují odbornost před pěstováním schopností vyučovat a naučit. Mladí absolventi učitelského vzdělání přicházejí do praxe v tomto smyslu nedostatečně připraveni, často se zkreslenými představami o své učitelské profesi. Chybí jim základní dovednosti, které jim dovolí naplňovat dobře svoji kantorskou roli. Ti nadanější si je během několika let osvojí a stanou se ve své roli úspěšnými. Ale většině  průměrných to trvá mnoho roků a mezitím trápí a poškozují své žáky a studenty. Trápí ale i sami sebe svojí marnou snahou postavit se správně  do své role a splňovat alespoň základy nutné pro výkon profese, pro kterou se kdysi v mládí možná dost nerozvážně rozhodli. Ti rozumnější z nich svoji profesi raději opustí a věnují se jinému životnímu programu. 

     Úspěšnost učitele se obtížně posuzuje a hodnotí a vůbec nejhorší je někomu dávat  rady. Jsou věrohodnými rádci a soudci kolegové, kteří takového učitele přímo v jeho výuce ve třídě vlastně nikdy neviděli? Je jím ředitel, který u něj hospitoval pouhých několik náhodných vyučovacích hodin? Nebo školní inspektor, kterému předvedl jednou za několik let zcela náhodnou ukázku své pedagogické profesionality? Pro mne byli vždy oprávněnými kritiky práce učitele  na prvém místě jeho studenti a žáci. Při hospitacích jsem sledoval především vyučovanou třídu a posuzoval úspěšnost učitele na pozornosti žáků, na tom jak učitel se svými žáky komunikuje. Významné pro mne bylo též  chování a zájm žáků  o průběh výuky,  jejich  aktivita. Z toho  jsem usuzoval na kvalitu učitelovy práce a jeho profesionalitu. Významné pro mne byly i názory rodičů učitelem vyučovaných žáků. Často se mi svěřovali s názory na takového učitele. Hodně zajímavého jsem také zaslechl přímo na veřejnosti, která mi nepřímo dávala signály o tom, jak jsou jednotliví členové učitelského sboru na veřejnosti vnímáni. Chci zdůraznit, že jsem si nikdy takové informace na nikom nevynucoval a byly mi podávány zcela spontánně a bez  mojí iniciativy. Na druhé straně jsem se  jim nevyhýbal, ani se jim nebránil. Na druhé straně  jsem je nepřeceňoval a vždy si je z různých zdrojů ověřoval. 

    S léty a zkušenostmi jsem došel k závěru, že se učitelé nějakými vnějšími aktivitami vychovat nedají. Slovy Ondřeje si myslím, že pěstování učitele je marné snažení, které nevede k výsledku. Úspěch učitele v jeho práci s dětmi je dán jeho osobností. Jeho volními a charakterovými vlastnostmi. Důležité jsou i jeho vnějšími projevy, jako je způsob mluvy, oblečení, vystupování ve třídě, ale i na veřejnosti. Je velmi obtížné na těchto osobitých a pro každého učitele charakteristických projevech cokoliv měnit a zlepšovat. Většina takových pokusů končila neúspěšně a nebyla ze strany učitele pochopena jako pomoc, ale jako nepřijatelné vměšování do jeho způsobu práce.  Oni totiž  v mé snaze pomoci, viděli zřetelně signály mojí nespokojenosti s jejich prací. Jen těžko se smiřovali s tím, že se naše názory na způsob vedení vyučování, komunikace se žáky, rodiči, veřejností, se nějak rozcházejí.

    Z toho jsem vyvodil závěr, že je efektivnější než  uchazeče o učitelství pěstovat nebo je později jako učitele převychovávat, je takové uchazeče co zodpovědněji ke studiu vybírat. Zcela nesmyslná jsou současná odborná kritéria při přijímacích zkouškách na učitelské obory. To má s jejich budoucí rolí učitele moc málo společného. Ti nejlepší spolužáci na vysoké škole pak v praxi na škole nebyli zdaleka nejlepšími učiteli. A naopak ti co jen stěží zvládali nároky studia odborných předmětů, se v praxi mezi žáky ukázali jako mnohem úspěšnější kantoři. Už proto, že znali obtíže, s jakými svůj obor zvládali a věděli jak překonat úskalí učení .

  Velice bych se proto přimlouval za zodpovědnější výběr budoucích učitelů. Najít metody, které odhalí jejich schopnosti i budoucí obtíže. Pro mne takovým zlomem byla praxe instruktora na letním táboře, kterou jsem vykonával ještě jako středoškolák několik prázdnin. Tehdy jsem si ověřil, jaká těžká role mne v pozici učitele na škole čeká. Tam jsem si ověřil, zda na její naplnění mám alespoň ty základní předpoklady. Proto bych umožnil všem mladým snílkům, aby si místo hraní na školu a známkování zkusili práci s dětmi při vedení zájmových kroužků nebo sportovních kolektivů. Měli by di zkusit  roli organizátorů nějakých akcí pro děti. To bude pro ně osobně, ale i pro jejich rodiče fobřr nastavené zrcadlo, které jim pravdivě ukáže, zda jejich obraz o budoucí práci není jen ideální a zkreslenou představou. A zda oni sami mají alespoň ty základní předpoklady,  které jsou k výkonu profese učitele  nepostradatelné.


    nikdo zatím nehodnotil

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Milý Oldřichu, já s Tebou vlastně souhlasím: mezi mými studenty a studentkami se taky poznají osobnosti, které vedou už během studií skauty nebo jiné dětské oddíly. Pozná se to na nich prostě proto, že mají představu, jaké jsou děti, jak myslí a co dokážou. To jedna velká přednost. A věřím, že k vedení oddílu se dnes dají mladí, kteří k tomu mají vlohy, ne proto, jako někteří z vedoucích kdysi, aby měli nějakou čárku... Ale i za komančů bylo dost mladých vedoucích, kteří byli "normální" a kazil jim práci jen ten byrokratismus a ideologie. Ale o tom jsem nechtěl mluvit...
    Občas mám studentku či studenta, kterým to fakt "pálí", mají načteno, umějí vyjádřit myšlenku bez blekotání, a vůbec mají myšlenku. Ale často mám studenty, kterým tohle ještě vůbec nejde. Jako by nemeli dokončenou základku nebo apspoň maturitu. Nejsou nějak vadní, to ne, asi mají IQ celkem v normě, ale jsou neuvěřitelně zanedbaní co se týče kultivovanosti v zájmech, v myšlení, ve vjyadřování a ve vztahu k vlastní aktivitě. Myslím, že v tom máš pravdu: za těch pár let, co je máme na fakultě, nestihnou dospět, dohnat zanedbaných cca 9 - 13 let studií na ZŠ a SŠ a zanedbanou rodinnou péči. A my z nich těžo vypěstujeme učitele.
    Ale o co by nám mělo jít v národě, je to, že máme ve volbách i po volbách dohnat své poslance, aby investovali do takového systému profesního růstu a platů, že to do škol přitáhne ty, kterým to pálí, kteří mají nadání a IQ, a že ve školství i zůstanou pracovat. Ale i tyhle mladé lidi je třeba vypěstovat v učitele prostě proto, že vyučování není jen intuice, jen osobnost a talent. Ty stačí tam, kde je mezi učitelem a dítětem i jeho rodinou víceméně shoda, a ne protivenství. Jenže těch nepřekročitelných roztržek a rozdílů je dnes tolik, že - o tom jsem přesvědčen - intuice selhává. Doktor medicíny, který má dobrou intuici, bude výborný obvoďák (když má i nastudováno), ale možná ne skvělý primář onkologie či chirugie. Tam musí umět NAVÍC pozorovat a zkoumat, uvažovat a analyzovat a vytvářet varianty terapií... A s učitelem dětí, které jsou "vzdělanostně nemocné", kterým výchovou nenarostlo něco, co by v nich mohlo přijímat učení, které potřebují rafinovaný zásah, je to podobné. A tomu se asi ti nadaní mezi mladými učiteli potřebují učit.
    Já jsem však myslel tím pěstováním na ten prvotní výběr: aby děti, které jsou chytré a vstřícné k lidem, viděly ve škole, že ta profese i jim může jednou nabídnout své půvaby a vzrušení a radost, seberealizaci a radost ze splněné odpovědnosti - asi to, co Tebe tak potěší, když dostaneš dopis od bývalého žáka.

  2. avatar

    Milý Ondřeji,
    děkuji ti za svůj vzácný čas, který mi tímto věnuješ. Moc si toho vážím a rád tvoje repliky čtu. Ty jsi ještě v pozici, kdy můžeš v praxi leccos z toho i čem píšeš a říkáš proměnit ve skutky. Já už tu možnost nemám a někdy si připadám jako starý pes, který si sám pro sebe "vyje po nocích na Měsíc". Ale přesto mi to nedá a chci alespoň něco ze svých životních kotrmelců zveřejnit. Možná k pobavení, ale někomu třeba k poučení a zamyšlení.

    Tebe přesvědčovat nemusím a ani bych to nikdy nedělal. Ale snad se nad tím co si mezi sebou občas píšeme zamyslí i někdo další, kterému není lhostejné co se na školách dělo a stále děje. Děkuji ti za podporu a zdravím tě s prvním jarním dnem. S jarem prý bývá líp... :-)