Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

JE NADNÉ DÍTĚ PRO UČITELE PROBLÉM ?

Že je to absurdní otázka? Nadané děti by si přeci měl učitel chránit a pěstovat si je jako vzácnou květinu. Proč tomu tak není a právě tyto děti mají s učiteli řadu konflikt, které kazí atmosféru ve třídě a snižují učitelovu autoritu.

 

 

Důvodů je více a těžko je vyčerpat a okomentovat v krátkém textu. Už vymezení pojmu NADANÉ DÍTĚ je velmi těžké. Jako učitel jsem učil stovky žáků a jen u zlomku z nich jsem schopen jednoznačně říci, že jde o nadané děti. Samozřejmě, že existují děti s mimořádnými vlohami pro nějakou a určitou činnost, jsou určitým způsobem zaměřeny. Nadání je podle mne ale širší pojem, který předpokládá, že dítě vyniklá ve všech směrech nad průměr svých vrstevníků. A v tom je právě jádro sporu. Žák se u jednoho učitele, který ho vyučuje předmětu jeho nadání, výjimečný a z jeho pohledu nadaný. Ale u jiného učitele, vyučujícího předmět, ve kterém konkrétní nadaný žák nevyniká, je označení nadaný značně nadnesené. A označení o výjimečném nadání konkrétního žáka může naopak vést k domněnce, že  je tento žák jedním učitelem přeceňován. Důsledkem je, že se mu snaží dokázat, že nadaný vůbec není. A už je tu problém.

   Nadané dítě se v takové situaci dostává mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně je v určitém směru velmi schopné a oceňované, ale obratem několika minut musí dokazovat, že je alespoň schopný v předmětu, kde právě nevyniká. Školní péče o jednostranně talentované dítě je v kolektivní spolupráci těch, kteří ho učí a vychovávají. Snahu všech by mělo být posilovat jeho schopnosti a dávat mu co nejvíce příležitostí svůj talent rozvíjet. Na druhou stranu ho ale zároveň také přesvědčit, že jeho vlohy mu nebudou nic platné, jestliže v ostatních činnostech bude selhávat a bude v nich nedostatečný. K působení na takové dítě musí proto přispět všichni. Samozřejmě prvé řadě jeho rodiče, ale i všichni ti kdo ho učí, působí na něj a vychovávají ho.

  Nadané děti mají většinou hodně složitou povahu a není lehké s  nimi žít a pracovat. Často trpí pocitem přeceňování vlastních schopností a vlastní důležitostí. Je daná tím, jak se k někomu jeho okolí po léta chovalo a jednalo s ním jako se zázračným dítětem. Na jedné straně je oceňováno a oslavováno, na druhé naopak sráženo do kolen a ponižováno. Najít ten správný a optimální přístup k těmto dětem je jedním z vrcholů rodičovské, ale současně i kantorské dovednosti.

     Jak jsem přistupoval k nadaným dětem? Snažil jsem se jednat s nimi stejně jako s těmi ostatními žáky, jenom průměrnými. Nijak je nepovyšoval, zbytečně nevynášel, ale nikdy je ani nezatracoval v jejich slabinách. Snažila se jim vysvětlit v čem je podstata jejich schopností a kde všude by v budoucnu mohli svoje vlohy užitečně uplatnit. Přitom jsem je vedl k tomu, že vedle svých schopností budou potřebovat k normálnímu a spokojenému životu dovednosti a znalosti ze všech dalších oborů lidské činnosti. A ty by neměli podceňovat  a nebo se jim dokonce vyhýbat. Měl jsem snahu přesvědčit je, že v životě má šanci vyrovná liská osobnost, která zná svoje klady i slabiny. Naučit takového žáka vědět na čem může stavět a před čím se má mít na pozoru.  Takové působení předpokládá důvěru a schopnost vžít se do osobnosti takového dítěte a umět mu taktně ale důrazně dát perspektivu, která ho čeká a kterou by mělo naplňovat.

  Pokud se toto podaří, pak problém s nadaným dítětem ve třídě nenastaneme a takový výjimečný jedinec může být do jisté míry i učitelovým spojencem a pomocníkem, při řešení běžných školních událostí.

    Tak trochu se musím usmívat, když čtu návody a doporučení, co s takovými dětmi ve škole dělat a jak na ně působit a jakou mimořádnou pozornost jim věnovat. Myslím si, že tady je každá teorie chabá a zcela mimo realitu. Každé dítě je jiné a vyžaduje jiný přístup.  A odpověď na to jak a co dělat se nedá jen tak lehce zobecnit. Jedině možnou cestou je využití pozorování nadaných dětí a vlastní učitelova zkušenost s řešením drobných denních událostí a vlivů, které usměrní zdravý vývoj takového jedince. Ne každý je k takové mravenčí práci hned schopný a dobře připravený. Ale měl by se o to alespoň stále a od začátku své praxe s dětmi snažit. Jen tak naplní očekávanou roli, kterou má jako učitel v práci s dětmi plnit.


    nikdo zatím nehodnotil

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Oldřichu, to jsou moc cenné postřehy - to Ty víš. Hlavně to, že nadání může být taky celkové - některé dítě je prostě takové na všecko šikovnější, a je i sociálně přívětivé, a pohotové. To je pak těžké s ním zacházet stejně jako s ostatními, kteří mají různé bloky, nevrlosti, nezvládání sebe, přehnanosti atp. Pořád vidím, že není důležité to, že "škola má program pro nadané", nebo že je nějak vyčlení podle předmětů, v nichž vynikají a vyhrávají olympiády, ale že je veledůležité, aby každý učitel dostával dobrou průpravu už na fakultě a pak v profesním vzdělávání, a nejen "předmětovou", ale právě lidskou. Čekat, až zestárnu a budu tolerantní a všímavý a mít nadhled, a až přijdu na to, čím nejvíce posloužím nadaným i nenadaným? Někdo to stářím taky poztrácí... Kde a kdy se máme a můžeme dobře naučit a vytrénovat na rovné, citlivé a náročné jednání s dětmi a lidmi vůbec?
    Učitel nemůže být pámbu, ale asi by neměl být moc podobný kdekterému buranovi. Možná že proto, jací sami jsme, je někdy tak těžké vycházet dobře se žáky! Vidím, jak mladé adeptky učitelství, odhodlané vyučovat v primární škole, s milou povahou a poměrně dobrou přípravou, stojí před třídou a klepou se, jak nevidí kolem sebe, jak trvají na své odpovědi, a taky jak málo umějí myslit na to, že do právě jediného a úzkého předmětu a úkolu je v jejich hodině vždycky ponořené celé dítě, nejen jeho vloha pro počty nebo kreslení. Ony se to praxí naučí - ale ne všecky, některé zatvrdnou, spěch a kvanta učiva i nefungující "tematické" plány jim vnutí přehlížet nadané a nedávat dost potřebným žákům.
    Kdyby náš stát chtěl pečovat o nadané žáky, musel by to projevit péčí o průměrné učitele! Geinální učitel, jestli takoví jsou, to zvládne i bez podporoy... Ale co my ostatní?
    A cením si toho, že připomínáš, že dětem nadaným máme ukazovat svět a učení v něm navíc jako prostředí, ve kterém mají zodpovědnost: za sebe a své nadání jistě, ale taky za ten obor, v němž vynikají: to oni ho ponesou kupředu (například v medicíně to oni budou nejen skvěle řezat, ale taky skvěle diagnostikovat a navíc skvěle jednat z pacienty jako s lidmi, zatímco lékaři jen průměrně nadaní aspoň dobře a čistě ránu zašijou). A máme nadané taky učit, že v národě budou mít zodpovědnost za nenadané, to se nedá svítit. Nadaní mají dostávat vysoké odměny za výbornou a pro druhé prospěšnou práci - a na ten příjem se jim méně nadaní musejí složit, chtít jim zaplatit - protože poznají, jak dobře jim nadaný posloužil (nejen nekdo uříznutím slepáka, ale jiný taky krásnou hudbou nebo skvělým zorganizováním NKÚ atp.)
    Jakmile programy na podporu nadaných dětí sledujou jenom nebo především jejich vysoký výkon v některé činnosti, pracují na tom, aby ten vysoký výkon byl jenom v osobní prospěch nadaného, anebo v prospěch skupiny nás nadaných :-), ale nikoli pro blaho národa.
    Musíme se začít nějak více soustředit na to, abychom vyhledávali a šlechtili nadané učitele, ne?

  2. avatar

    Ondřeji, jak je Tobě vlastní, skvěle jsi doplnil a rozvinul moji úvahu a já Ti za to děkuji. Z Tvých slov jsem pochopil, že vidíme problém stejně, i když každý z jiného úhlu. Nechci teď navazovat dalšími myšlenkami. Téma by si to zasloužilo, ale nechme prostor k přemýšlení dalším kdo o tom chtějí přemýšlet :-)

    Zastavím se jen krátce u závěru, který jakoby jsi napsal z mojí klávesnice. Péče o nadané žáky vyžaduje zodpovědné a tvořivé učitele (ty jsi trefně napsal nadané učitele). Co jiného Ti přát, ať se Ti na vysoké škole takové učitele daří vyhledávat a formovat. A až přiidou do praxe, k nám na školy, ať jsou hodně vidět a co nejdříve se stanou příkladem v hledání a formování svých nadaných žáků.

    A ještě něco docela pod čarou. Možná že jsem trpěl po celý život pedagogickou slepotou, ale fakticky nadaného žáka v tom pojetí, jak o něm píšeš na začátku svého příspěvku, jsem na žádné základní škole nepotkal. Bude v tom ta slepota, nebo jsem měl jen smůlu? A nebo je to v tomto, že děti tohoto věku základy svého mimořádného nadání teprve hledají a budují?

  3. avatar

    Když jsem včera dopsal reakci na Ondřejovu repliku, pustil jsem si televizi a tam běžela VŠECHNOPÁRTY se "záračnými dětmi" - houslistou Václavem Hudečkem a šachistou Davidem Navarou. Jakoby to navazovalo na naši debatu.

    Samozřejmě to dnes už nejsou žádné děti, ale dospělí lidé. Bylo poučné a chytré povídání a jen se mi potvrdilo to co si o takových dětech myslím : Každá jednostrannost v životě škodí. Z pořadu vyplynula pro mne, vedle právě vysloveného, i další poučení. Talent sám o sobě nestačí. Rozhodující je píle a pracovitost a také "štěstí na učitele", jak to nazval pan Hudeček. Já bych to rozšířil: štěstí na lidi, kteří takový talent povedou k dokonalosti, usměrní ho v jeho rozhodnutích a cílech. On takové lidi potkal. Nejsem si jist, zda měl takové štěstí David Navara, kterého mimochodem sleduji od útlého věku a stále si o něm myslím, že jeho talent mu přichystá mnoho životních komplikací. David, jistě mimnořádně nadaný chlapec, studuje 6 let vysokou školu. V oboru, který by měl s pohodou zvládnout. Ale jeho váhání mezi tím, zda se stát profesionálním šachistou, nebo výtečným matematikem ho zdržuje v životním tempu. Sám bych mu poradil, ať se dá na toho matematika, protože šachy ho těžko uživí. A nebo zazáří, a pak dopadne jako mistr světa a podivín Boby Fischer.

    On to pan Hudeček ve svém mimořádně zajímavém vystoupení řekl: Talentů se rodí tisíce, ale těch kteří pak svůj talent využijí a stanou se geniální je jen několik. Poučné i pro nás, učitele. Vyhledávejme a rozvíjejme ve škole (a rodiče v rodině) talenty. Ale rozhodnutí o tom, zda se pokusí stát geniální nechme na nich a lidech, kteří v oblasti jejich geniality jsou skutečnými odborníky.