Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

KANTORSKÁ DYNASTIE

Jubilejní příspěvek věnuji naší rodinné kantorské tradici. Po několik pokolení má náš rod zástupce v této profesi. Patří k nim můj děda, strýc, teta, sestra i švagr, jejich obě děti, samozřejmě i moje manželka je učitelka a po celý život byl učitelem budoucích učitelů i můj otec. Právě na něm chci ukázat, co znamená pro život být kantorem a jak je tímto faktem poznamenaná celá rodina.

Od nejútlejšího dětství jsem věděl, že budu učitelem. Nikdy jsem o jiné volbě ani neuvažoval. Už jako malé dítě jsem si se svými kamarády  hrál nejraději na školu a na učitele. A naše dětská škola byla jako ta opravdová. S lavicemi, sešity, úkoly, třídní knihou, známkováním a vysvědčením. Asi jsem to měl v genech a hodně jsem odpozoroval ze svého okolí, že se mi dařilo být pro své vrstevníky autoritou, kterou uznávali a dobrovolně se podřizovali mému vedení. Můj zájem byl podpořen naší širokou rodinou, kde se to kantory jen hemžilo a kdykoliv jsme se sešli, byla škola a žáci nejčastějším tématem hovoru.

   Se svojí sestrou nás tatínek bral často do školy. Vyrůstali jsme bez matky, která nám dost brzo zemřela a on nás neměl kam dát. Pomáhali jsme mu dělat výzdobu ve třídě  a často se účastnili přímo vyučování. Seděli jsme v poslaní lavici a pro ukrácení času si kreslili. Já přitom napínal uši i zrak, abych z toho, co se dělo ve třídě co nejvíce pochytil. Možná že tady byly první zapuštěné kantorské kořínky.

Viděl jsem často doma, jak otec po večerech opravuje matematické písemky. Chtěl jsem ho napodobit. A tak ty jím opravené a určené k likvidaci,  jsem ještě jednou  sám opravil. Pracně jsem se přitom učil podpis, protože bez něj přeci známka není věrohodná. Také k nám  často chodili studenti na doučování. A já jsem se zvědavostí sledoval, jak s nimi tatínek komunikoval a kolik trpělivosti při práci s  nimi projevoval. To se mi hodilo, když jsem jako mladý student doučoval mladší kamarády sousedů a známých. I tady je možná olší kořínek mého kantorství.

S tatínkovým příkladem jsem se později setkával po celou svoji kantorskou dráhu a setkávám se s ním i dnes, kdy jsem už sám v důchodu. Celý život působil na školách, připravujících učitele. Počínaje Učitelským ústavem, Pedagogickou školou, přes Pedagogický institut a svoje působení zakončil na Pedagogické fakultě. Jeho třídami prošlo jistě několik tisíc studentů – budoucích učitelů. Když jsem později jako učitel navštívil ktorukolivjakoukoliv školu v kraji, vždy  jsem se setkával s jeho studenty. Hřálo mne, jak si ho rádi připomínali a v dobrém na něj vzpomínali. Stává se mi to i dnes, i když je to už víc než čtvrt století, co poslal do života své poslední absolventy. Dnes již není mezi živými, a přesto dál žije v práci a vzpomínkách svých studentů. Je málo profesí, kde má člověk tak velkou možnost formovat budoucí uplatnění a životní názory svých svěřenců. Je málo příležitostí pro člověka,  stát se pro své podřízené nesmrtelným.  To je výsostné právo kantorské profese. ¨

 V naší rodině se kantořina dědila. Není to absolutní pravidlo. Ani jedna z mých dvou dcer v rodinné tradici nepokračuje. Kantořina není jen cesta růžovým sadem, ale je to současně přetěžký úděl. Pochopil jsem, že se do ní nemá člověk nikdy nutit. Rodí se z jeho podstaty a musí jít ze samotného srdce. Můj tatínek k nositelům takového údělu a současně i poslání určitě patřil.

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.