Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

KDO CHCE VIDĚT IDIOTA…

… ať přijde do ředitelny. Všeobecně známá hláška ze Svěrákova filmu Obecná škola mne napadla, když minulý týden probíhala na některých školách hodinová stávka učitelů proti záměru pana ministra, výrazně posílit pravomoci ředitelů škol při rozhodování o jejich finančním ohodnocení. Chápal jsem ředitele, kteří vystopovali na podporu stávkujících a někde sami stávku organizovali. Jistě správně tušili, že jim vedle pocitu moci navrhované opatření určitě nedá větší autority, ale naopak jim přinese nové problémy. Mám v tomto směru své vlastní zkušenosti.

 

Když jsem se stal ředitelem, ještě plný ideálů a nadšení jsem si slíbil, že budu ke svým učitelům maximálně spravedlivý a v odměňování, jak se dnes říká – transparentní. Chtěl jsem, aby každý z učitelů věděl, jak jej hodnotím a za co ho oceňuji. Měl jsem to komplikované v tom, že jsem byl z celého sboru věkově nejmladší a také nejméně zkušený. Na druhou stranu jsem měl výhodu, že jsem nastoupil do konsolidovaného kolektivu, kde každý znal svoji roli a své povinnosti. Stačilo jenom navázat na mého předchůdce, zkušeného ředitele, který odešel do penze. Abych naplnil svoje předsevzetí, tak jsem od začátku roku pilně hospitoval, prováděl rozbory shlédnutých hodin a zjištěné závěry ventiloval na pravidelných týdenních poradách s celým sborem. Je fakt, že jsem rychle poznal přednosti i slabiny každého jednotlivého člena sboru a měl dobrý přehled koho a za co hodnotit a odměnit. Ale začal jsem zároveň cítit, že se v atmosféře školy něco kazí. Členové sboru se na sebe začali mračit a navzájem se podezřívat z nadbíhání mé osobě. Podezřívat především mně, že někomu nadržuji na úkor těch ostatních. Úspěšné a mnou často chválené kolegy začali vylučovat z denních debat ve sborovně. Postupně vznikala skupina oponentů, kterým se pochvaly z mých úst tak často nedostávalo. Ve sboru doutnala závist a nedůvěra a já se nestačil divit, co se to s tím ideálním sborem během několika měsíců vlstně stalo. Ač mladý a nezkušený, brzy  jsem  pochopil, že otevřenost, upřímnost a kritičnost působí jako beranidlo, které je schopno zbourat idylu, která na škole dosud panovala.

Domluvil jsem si schůzku se starým ředitelem, abychom spolu probrali  vzniklou situaci. Ten mi věc vysvětlil a vyslovil pravdu, kterou jsem pak roky ve vedoucí funkci vyznával: Umění být dobrým  ředitelem není v preferování jednotlivců a rozdělování peněz podle vlastních sympatií. Jeho uměním a povinností je vést a povyšovat ty průměrné, udržet tempo a zájem těch dobrých. A postupně se zbavovat těch co práci jen předstírají a v podstatě výsledky těch předchozích sabotují.  Jak toho dosáhnout, to je dáno schopnostmi ředitele, jeho osobností a jednotný recept na to neexistuje. Každý kdo to umí,  si musí najít recept sám. Našel  jsem ho časem i já.Svoje sympatie těm pracovitým a nejschopnějším jdem dával najevo spíše nenápadně , povzbuzoval průměrné a méně nadané. A vytrvale hledal pracovní místo těm, kteří práci ostatním jen kazili. Někdy jsem byl úspěšný,  jindy  byla veškerá moje snaha marná. Ale jedno jsem věděl od začátku.  Peníze jsou ten nejméně vhodný prostředek k motivaci dobrého učitele. Většinou vedou naopak k rozklížení vztahů v učitelském sboru a jejich působení na atmosféru školy je sporné. Přesto jsem nikdy peníze určené na odměny učitelům nikdy nevracel a snažil se je spravedlivě rozdělit mezi své učitele. A na rozdíl od současné praxe jsem odměny zveřejňoval na vývěsce ve sborovně, i se zdůvodněním za co a proč. Věděl jsem, že jinak zcela ztrácejí svůj smysl. V tom jsem si své původní a mladické ideály zachoval. Časem si na to moji učitelé zvykli, přestože evidentně vím, že jsem jim často byl za  idiota, kterého tak jako v tom populárním dilmu,  najdete v ředitelně školy.


    hodnotilo 6 uživatelů

Komentáře jsou uzavřeny.