KDO ŠETŘÍ, MÁ ZA TŘI

Nevím, jestli tohle heslo někdy vůbec platilo. Ale stále se dobře rýmuje  a svádí svým obsahem. Realita je ovšem docela jiná, na což je spousta důkazů. Třeba se v posledních létech hovořilo to tom, jak je třeba třídit (moderněji se říká separovat) odpady. Jistě dobrá myšlenka a příležitost k aktuálnímu naplňování kompetencí žáků ve škole. A tak se na mnohých školách objevily na chodbách i ve třídách barevné nádoby na tříděný odpad. Žáci byli v souvisslosti s nimi poučeni, jak je výhodné odpady třídit a co vše dobrého to lidstvu přinese.

To není nic nového pod sluncem. Sbíralo se odedávna staré železo, aby se mohlo vrátit do hutí a přetavit se v nové užitečné předměty. Také se sbíral starý papír, aby se ušetřily naše lesy. Vzpomínám si, že díky naší pilné rodině jsem byl kdysi jako žák v takové soutěži za sběr oceněn vyhlídkovým letem  letadlem nad naším městečkem. Byl to můj prvý let do oblak a možnost zamávat rodičům z letadla (spíše malého letadélka) přímo do okna, to byl pro mne tehdy životní zážitek a milá odměna za píli. 

Sbírat a třídit odpad je dnes aktuálnější než kdy dříve. Produkujeme takové množství odpadů, že nám hrozí totálním zavalením. Nehledě na to, co je v něm utajeno energie, která končí zbytečně promrhaná na skládkách a neekologickým spalováním otravuje ovzduší. Snahy škol a učitelů, naučit své žáky lepšímu vztahu k odpadním produktům činnosti člověka je proto užitečná a zaslouží si všeobecné podpory a pochvaly. Problém je v tom, že jsme v tržní společnosti, kde se jakékoliv konání měří penězi, a to jen těmi ziskovými. A najednou v situaci, kdy výroba vázne, stává se tříděný odpad přebytkem a společnost neví si s ním neví rady. Nechtějí ho obce, které ho nemají kde skladovat. Výrobci, pro které je i výkup  za tu nejnižší cenu ztrátou a  dokonce požadují za odběr odpadu úplatu. Ze zdroje výchovného působení, a často i zdroje potřebných peněz pro školu, se najednou stává noční můra pro organizátory takového bohulibého konání. A tak se separovaný sběr hromadí před zraky poučených žáků ve vyhrazených prostorách škol a nikdo neví kam s ním.  A veškeré předchozí působení  učitelů na žáky se obrací proti nim. Těžko žákům vysvětlit, že být šetrný se nevyplácí a jakákoliv snaha po zlepšení životního prostředí,  ve ve společnosti kde vládnou peníze a zisk, se stává snahou marnou a zbytečnou.

Ale co, krize pomine a určitě zase přijdou lepší časy. Snaha se nakonec přeci jen zhodnotí. Jen těm poučeným dětem zůstane v hlavě pochybnost o marnosti lidského počínání a vznešených snah. Na jedné straně proklamace o ochraně přírody a touze člověka žít s přírodou v souladu a na druhé straně suchý kalkul podnikatelů a firem, které podobné idealismy nijak nerespektují. A tak zbývá jenom doufat, že tomu bude jinak, až současná generace, vychovávaná v duchu „zelených“ ideálů doroste. Je tu však nebezpečí, že to může být čekání dlouhé a marné.