Problematika žákovské samosprávy se čas od času vrací jako téma k podpoře aktivity žáků a jejich spoluúčasti na ovlivňování klimatu školy. Zažil jsem takových pokusů několik a hned v úvodu musím napsat, že výsledky fungování takových podpůrných institucí byly téměř vždy dost rozpačité.
Vyzkoušel jsem si být členem školní samosprávy už jako žák. Tehdy se vedení naší osmiletky rozhodlo využít žáků k zlepšení kázně na škole tím, že zavedlo žákovské služby na chodbách školy před vyučováním a o přestávkách. Dnes už neumím posoudit, zda důvodem pokusu bylo ulehčit náročnou funkci dozorů učitelům, nebo zda šlo o to, abych si zkusil na vlastní kůži, jak je taková činnost nevděčná a náročná. Ve službách se jednotlivé třídy po týdnu střídaly. Po celý týden pak žáci po dvojicích stáli na určených místech školy a sledovali chování svých spolužáky. Ráno zda jsou přezutí, o přestávkách hlídali jejich pohyb po chodbách, činnosti ve třídách. Když zjistili nepravosti, napomínali je a evidovali přestupky proti Školnímu řádu. Když pouhé napomenutí viníků nepomohlo, obraceli se žádostí o zásah na dozorující učitele. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem se, jako žáci na svůj týdenní dozor těšili a věřili, že to pro nás bude nový a příjemný zážitek. Ale už po prvém dnu jsme se přesvědčili, že naše představy byly zcela zkreslené a na hony vzdálené od skutečnosti. Pobyt na chodbách byl už po prvém dnu pro nás nepříjemnou povinností. Na chodbách byla zima a žáci, zvláště ti starší, nás vůbec nebrali vážně. A na naše opakovaná upozornění nereagovali, nebo byli vůči nám dokonce agresivní. A pomoc učitelů se také míjela účinkem, protože učitelé to brali jako naši neschopnost a nezájem řádně vykonávat svoji roli. Se značnou nechutí jsme týdenní dozor dokončili a o nové pokračování povinnosti už dál nejevili žádný zájem. A to nebyla zkušenost jen naší třídy, ale i těch dalších. Zvláště nižších ročníků. Po několika týdnech byl proto tento pokus vedením školy ukončen.
Později už jako ředitele jsem se snažil několikrát myšlenku žákovské samosprávy na své škole oživit. Byla tvořena zvolenými zástupci jednotlivých tříd a scházela se jednou týdne, před vyučováním. Šlo většinou o formální setkání, kde jsem zástupce tříd informoval o akcích, které se budou na škole v nejbližší době konat. Pak si vyslechl názory na to co se ve škole právě dělo. Většinou šlo o můj monolog, kdy žáci jen poslouchali a prostor pro vlastní připomínky a náměty využívalo jen několik nejaktivnějších. A ještě hodně sporadicky. Postupně mi bylo naznačeno, že takové aktivity učitelé chápou jako moji snahu získat od žáků informace o nich a jejich práci, i když jsem nic takového nikdy neinicioval. Takže činnost školního parlamentu nejen z tohoto, ale mnoha dalších důvodů postupně ustávala, až docela skončila.
I dnes takové pokusy probíhají a vím o školách, kde funguje samospráva poměrně dobře již několik let. Zástupci tříd přicházejí s podněty, které ředitel i učitelé projednají a podle možností školy postupně realizují. Líbí se mi nápad, že jeden v den týdnu vždy jedna třída navrhuje jídelníček pro školní jídelnu. Jinde se výzdoba hlavní chodby školy střídá po třídách a vyvolená třída má možnost prezentovat své žáky a jejich aktivity před celou školou. Jinde zase mají žáci možnost pravidelných relací ve školním rozhlase pro ostatní žáky. Docela by mne zajímaly vaše zkušenosti z této oblasti, a zda mžete uvést své aktivity, které při řízení a působení žákovské samosprávy na škole využíváte.
