KDYŽ JE KLASIFIKACE HOLÍ UČITELE NA ŽÁKY

Je konec ledna a žáci dostávají své pololetní vysvědčení. Sledované a očekávané nejen jimi, ale také jejich rodiči a známými. Vysvědčení a známky v něm uvedené vystavují žákům vizitku za školní práci v prvém pololetí školního roku. Je to jenom žákova vizitka? Nejsou známky také určitou vizitkou učitele, který je učí? Pokusím se v den pololetních prázdnin na toto téma trochu zameditovat.

Na svém blogu jsem to přiznal nejednou. V kantořině mě vždy nejvíce stresovalo známkování žáků. Neměl jsem problém své žáky hodnotit, ale jak hodnocení převést do 5tistupňové klasifikační stupnice, to jsem se za 40 let praxe nepochopil.

Zkoušel jsem to různě obcházet. Zavedl jsem místo známek body a docela úspěšně tímto způsobem skoro po větší své učitelské dráhy  vystačil v klasifikaci v matematice. Ale když přišlo pololetí, musel jsem z bodů stejně vypotit známky smrsklé do 5ti  stupňů a problém se mi zase znovu objevil.

Také jsem zkoušel slovní hodnocení a to v různých předmětech. Ne že by to bylo nějak snadnější. Hledání vhodných formulací mi dalo často hodně zabrat. Ale jako matematikovi mi na tomto hodnocení nejvíce vadilo, že taková „klasifikace“ byla tak nějak nejasná a rozmazaná. Na jedné straně chvála a povzbuzení pro hodnoceného žáka, na druhé povinnost objektivně popsat jeho nedostatky. Z textu pak vznikala situace, kdy si žák nebyl jistá, jak na to vlastně je. Ještě horší to bylo s rodiči, kteří na mně po takovém hodnocení chtěli: „A na jakou známku by to pane učiteli podle vás bylo?“A já zase musel bojovat s těmi nešťastnými 5 symboly klasické klasifikace. Utéci se tomu nějak nedalo.

Postupně jsem ale přestal problém řešil a zaměřil se na to, aby má klasifikace byla objektivní a spravedlivá. Aby odrážela schopnosti a píli žáka. Aby se do ní nikdy nepromítlo jeho chování, a občasná nepořádnost, která je přeci  obsažena ve známce z jeho chování.

 Vždy jsem odsuzoval učitele, kteří si klasifikací zjednávali autoritu před svými žáky. Nemístnou přísností si vynucovali jejich kázeň a pozornost. Dokonce si myslím, že si takovým postupem pěstovali vlastní důležitost a neomylnost. Výsledkem jejich působení ale byla nechuť žáka nejen k jejich osobě, ale i předmětu, který vyučovali. A pro který měli své žáky získat a ve kterém se pod jeho vedením i vzdělávat pro život.

Před každou klasifikací jsem vážil na lékárenských vahách schopnosti, píli a snahu každého žáka a přemýšlel nad tím, jak  ho ocenit, abych ho neodradil. Spíš než ho za jeho nedostatečnost a nedokonalost potrestat. Viděl jsem v klasifikaci nástroj, jak ho povzbudil. Přiznávám, že ne vždy se mi to povedlo. Ale určitě mám čisté svědomí v tom, že jsem se o to vždy poctivě snažil. Mnohdy se moje představa rozcházela očekáváním klasifikovaného žáka. Ještě častěji s názorem jeho rodičů, jak by měl být hodnocen. Nebylo to příliš často, ale občas se mi to stalo. Dohadování a přesvědčování rodičů o mé pravdě bylo těžké a většinou nemožné. Ale také se mi stalo, že rodič nebo sám žák po létech přišli a přiznali: Pane učitelů, měl jste tehdy pravdu.

Dnes jako důchodce mám v tomto směru klidné spaní a přeji ho všem kolegům a kolegyním, kteří dnes uzavřeli pololetní účet svým žákům a studentům. A věřím, že ten den volna udělá vhodný předěl za tím, co bylo uzavřeno a tím co teprve přijde. Je třeba žákům říci, že je to zároveň počátek naděje, že to příští vysvědčení bude vypadat líp. Ale že proto budou muset sami něco udělat.