Společenské a zájmové organizace vždy měly snahu využít školního prostředí k působení na děti a mládež. Jejich zájem se v různých dobách setkával s rozdílnou podporou. Je taková snaha žádoucí a má škola podpořit zájem provádět ve škole aktivity související s činností těchto institucí?
Odpověď na otázku není vůbec jednoduchá. Možnost spoupráce zájmovými organizacemi je pro žáky určitě všestranně užitečná. Rozšiřuje jim obzory, taková užitečná činnost je může do budoucna inspirovat při hledání svého životního zaměření. Něco jiného je působění společenských a politických organizací, které svoji činnost podbarvují ideologicky a školu znaužívají pro své cíle. Například na to, aby prostřednictvím dětí působily na jejich rodiče, potenciální voliče politických stran.
Příkladem takové politicky působící organizace byl kdysi Pionýr. Organizace, kterou škola nejen podporovala, ale sama zřizovala a ovlivňovala její činnost. Mám své vzpomínky na školní léta, kdy jsme měli svoji třídní pionýrkou organizaci – Pracovala zcela pod patronátem naší třídní učitelky. Z pozice třídní učitelky ovlivňovala složení oddílové rady, chodila na naše pionýrské schůzky, a pokud nepřišla naše vedoucí, tak ji také sama vedla. Pro nás to bylo tím pádem jenom pokračování dopolední školní výuky. Přesto jsme si nedovolili absenci, protože účast byla školou sledována a vyhodnocována. Problém byl v obsahu činnosti. Vyměnilo se nám během docházky několik oddílových vedoucích. Většina byla bezradných a nevěděla jak a čím nás zabavit, aby nás to alespoň trochu zajímalo. Takže se při schůzce vždy na začátku „dělala politika“ a zbytek schůzky jsme si různě hráli, nebo se bavili činnostmi odpovídající našemu věku a ročnímu období. Nedá se říci, že bychom na taková setkání chodili neradi, nebo jen z donucení. Bylo pro nás zajímavé prožít ve škole chvíle se svými spolužáky (a někdy i učiteli) v jiné činnosti, než bylo učení. Lépe jsme se přitom navzájem poznali a v činnosti se také mnohé užitečné naučili. Schůzky a činnost v nich nás učily disciplíně, plnění různých povinností, naplňování funkcí a zodpovědnosti za ně. To nebylo pro život k zahození a určitě nám to něco dalo.
Veškerá činnost a její efekt se odvíjela od kvality a schopností vedoucích. A to byl největší kámen úrazu. Přestože v mém dětství na naší konkrétní škole šlo většinou o studenty místní pedagogické školy – tedy budoucí učitele, většina z nich neměla s činností s dětmi žádné zkušenosti. A podle toho jejich snaha vypadala. Svoji roli nezvládali a my jsme místo nějaké organizované činnosti hodně zlobili, jejich nápady a výzvy k smysluplné činnosti ignorovali a dělali si tam, co jsme chtěli. Právě proto byla nutná přítomnost naší třídní, která nás v jejich průběhu umravňovala. Později jako mladý učitel jsem si roli vyměnil a viděl, jak je těžké naplnit poslání organizace ve školním prostředí. Pochopil jsem, jak je těžké naplnit nějaká daná pravidla v podmínkách tak různorodého žákovského kolektivu. Obcházel jsem to jako učitel tím, že jsme politickou a organizační činnost Pionýra nahrazoval činností zájmovou. Zakládal jsem zájmové oddíly, jakým byl oddíl fotografování, nebo šachový, hudební, přírodovědný… Tam se politika schovala za zájmový obsah, což bylo pro děti stravitelnější a přirozenější. Měl jsem s tím jako učitel docela problémy a byl jsem vedením Pionýra, ale i školy kritizován, že uhýbám z vlastního zaměření organizace a nahrazuji to jinou činností. Kritika se zmírnila, když přišly výrazné úspěchy v zájmové činnosti, což se stalo dostatečným argumentem pro pokračování v takovém směru práce i v této organizaci.
Činnost zájmových organizací je pro děti v každém případě užitečná. Ať to byl kdysi skauting a jeho zásady uplatňované v Junáku, ale nakonec i Pionýr přinášel dětem celou řadu užitečných poznatků a zkušeností. Problém byl a je i dnes v tom, že taková činnost do školy v zásadě nepatří a měla by se provozovat mimo její rámec. Tím neříkám, že by nemohla existovat dohoda o propůjčení vhodných prostor školy k provozování takové činnosti, nebo že by učitelé se svými žáky neměli takovou činnost vůbec provádět. Ale nikdy by to nemělo být pod hlavičkou a v zodpovědnosti školy. Ta by měla být jako opora takových aktivit, které by jinak děti nemohly vůbec provozovat a ve svém volném čase by byly ponechány působení ulice.
Ondřej Hausenblas
24. 10. 2009 at 20.02Oldřichu, to je jistě důležité upozornění: že pod hlavičkou státní, veřejné školy se neprovozují ani ideové, ani zájmové kroužky. Ale za komunismu ta hlavička vlastně znamenala přímé řízení, zasahování do fungování kroužku, jak píšeš – paní učitelka do toho mluvila, a tobě do vedení kroužků mluvilo asi i ředitelství? Nedovedu si představit, že by tohle dneska někdo stíhal a sledoval, ale možná nemám informace…
Spíše však bych rád viděl, že některé principy mravní i pracovní by mohly mít dobré týmy ve třídě podobné jako týmy v kroužku, ve skautu, v sportovním oddílu: vzájemný respekt namísto urážení či posmívání, spolupráce namísto vytahování, společně podporovaná a uznávaná snaha o sebezlepšování, a spoelčná práce na cíli, jímž je něco, co žákům dává smysl a těší je to: akce v terénu a mezi lidmi, sportovní mač, výtvarné dílo, model letadla atp.. O to se dá dobře usilovat v zájmových kroužcích (arciť – když to vedoucí umí), ale ve výuce školní by to bylo potřeba taky. Jenomže bych řekl, že tomu brání tematická roztříštěnost výuky do spousty předmětů, rozsekávání žákovy pozornosti a soustředění pětačtyřicetiminutovými hodinami, a taky známkování založené na porovnávání dětí ve třídě navzájem. A taky myslím, že spousta učitelů tak plánovat výuku a vyučovat prostě neumí, a pojetí rozvrhu či učebního plánu jim v tom úspěšně brání.
Chci říct, že se mi zdá, že by pojetí vládnoucí v dobrém „kroužku“ mimoškolním možná mělo více prosakovat do výuky a školy, co se týče pedagogiky a metodiky. Ale to nejde dělat skrze „organizace“, tím hlavním knotem, skrze který to může do výuky prosakovat, je sám učitel – jeho osobnost, jeho zkušenost, jeho průprava, kterou dostal ve skautu, ve fair-play sportovním oddílu, nebo dobrém odideologizovaném pionýru. Mám v každém ročníku mezi těmi 60 tak 5 studentek , které skautem prošly nebo ho vedou dodnes, a je to moc poznat v didaktice i při praxích.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
27. 10. 2009 at 11.33Ondřeji, děkuji za reakci, ze které cítím, že jsi pochopil, co jsem chtěl ve své úvaze říci. Navíc jsi přidal zajímavé pohledy způsobem sobě vlastním. Obdivuji tvůj způsob sdělování myšlenek, který je srozumitelný a vždycky k věci…
Mám-li alespoň málo zareagovat na tvůj příspěvek, tak jako včelař jsem ocenil Tvůj příměr o prosakování života do školní výuky prostřednictvím knotu, kterým by měl být sám učitel.
Dávám ti plně za pravdu! V mládí jsem měl plno různých zájmů (sběratelské, sportovní, snad i umělecké) a věnoval tomu spoustu svého volného času. Až jsem za to byl svými rodiči kárán, že toho dělám moc a nic pořádně 🙂 Ale mohu říci, že jsem postupně všechny tyto aktivity v životě nějak použil a nejvíce právě jako učitel ve škole, kde jsem se snažil vše co jsem uměl předával dál svým žákům. A to různým způsobem, nejen mimoškolním zapojením, ale též přímo v denní školní výuce svých předmětů. Postupně jsem se svými žáky vedl kroužek šachový, pak fotografický, informatiky, psaní „všemi deseti“ na klávesnici a dnes jako důchodce vedu stále ještě kroužek včelařský. Všechno to mělo jediný účel – získat pro tyto aktivity své žáky a dát jim možnost být v konkrétním zájmu lepší než jsem byl já. Mohu říci, že se mi to u mnohých podařilo a mám z toho stejně velkou radost, jako z toho co jsem je (doufám) v řádném vyučovací době naučil.