Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

MĚL JSEM RÁD DAREBÁKY

Trochu podivný titulek a obsahuje tvrzení, které jen málo učitelů veřejně připustí.není žádným tajemstvím, že snad každý učitel má mezi žáky  ve třídě své oblíbence. O tom by mohli nejlépe vyprávět samotní žáci  a   je to téma  na které se mezi sebou rádi a často baví a vášnivě ho rozebírají.  Samotný učitel však takové názory nerad připouští, protože si myslí, že to není jeho problém.  Být v každé situaci ve škole spravedlivý a bez předsudků ke svým žákům, to je přece  zcela samozřejmé a vyžaduje to jeho učitelská role. Skutečnost je ale docela jiná.

Jak a kdy vzniká třídění žáků na   „zlobivé“  a  “hodné“? Mechanizmus jeto  zcela přirozený a vpravdě lidský.  Malou omluvou pro učitele je skutečnost, že se tak děje často neuvědoměle, bez záměru a snahy učitele takové dělení vůbec se svými žáky dělat.

Jací žáci jsou  učiteli oblíbení?  Určitě  ukáznění, nadaní, snaživí a tolerantní, ochotní ke spolupráci. Na druhém pólu jsou  neukáznění, neschopní, konfliktní, bez zájmu o učení, kteří neplní své povinnosti, zapomínají úkoly, pomůcky a s učitelem nespolupracují. Mohou to být ale i žáci velmi schopní, ale takoví ti „šťouralové“, neustále sledující učitele svým „kritickým okem“  a hledající jeho chyby a nedostatky. A navíc jsou nebojácní v  kritice  vyučovaných postupů i obsahu toho  co učí.

    Takové zjednodušené dělení žáků je snadno vysvětlitelné. Žádný učitel nechce mít ve své školní práci ve třídě nějaké větší potíže. Přichází do vyučování a před žáky s určitým plánem, předsevzetím, co s nimi chce dokázat, co je má naučit. Je pochopitelné, že přitom  sympatizuje s těmi žáky, kteří mu jeho představy pomáhají naplnit. Naopak ti žáci, kteří jeho připravený plán narušují, nespolupracují, mají nepříjemné otázky, a tím chod věcí zdržují a komplikují, jsou ti kteří jeho dílo maří a zaslouží si proto učitelovu nepřízeň.

      Samozřejmě,  že ve skutečné kantorské práci je tomu trochu jinak. Pokusím se to ukázat na svém příkladu. Přiznávám se že  i já jsem měl rád žáky chytré, kteří měli zájem o můj předmět a nezlobili. Ale na druhé straně mi nevadili ani ti, kteří nebyli příliš nadaní, chcete-li „hloupí“ . To je hodně pejorativní označení, já jsem tímto titulem žádného svého žáka veřejně nikdy nepojmenoval, protože vyloženého hlupáka jsem  se snažil mezi svými žáky nevidět. Právě na nich jsem mohl předvést své učitelské umění a naučit je to co bylo za hranicemi jejich možností. Oni to tak nazývali, i když příčinou jejich potíží byla spíš jejich lenost, než  nějaká neschopnost. Ti první moji snahu ani moc nepotřebovali, stačilo jim málo na samém začátku a ostatní pak už  zvládli  díky svému nadání nebo píli sami.

Vyloženě mne nevadili ani žáci hyperaktivní. Férové darebáky jsem měl vždycky rád a fandil jim. A většinou se s nimi domluvil, kdy mají svůj prostor k šaškování a kdy zase ten prostor a klid potřebuji ke své práci jako učitel já. Vítal jsem žáky, kteří chtěli a uměli se mnou o předkládaném učivu diskutovat a polemizovat. Jen jsem je musel krotit, aby to nebylo na úkor ostatních spolužáků a mého vyučovacího času. Dokonce jsem je k aktivitě a cíleně povzbuzoval.  Třeba tím, že jsem něco schválně vyřkl nepřesně, nebo i chybě. A čekal jsem na jejich reakci. Bylo to pro mne znamení, že mne pozorně poslouchají  a při hodině  nespí.  Takové „hlídací psy“, nebo lépe  korektory,  by si měl dobrý učitel mezi žáky chránit a nemá-li je, tak si je sám vychovávat. To jsou ti kteří nejenže mají odvahu veřejně vystoupit s jiným názorem, ale umí ho i říci  nahlas a obhajovat ho. U nich je naděje, že z nich postupně vyrostou užiteční a nezlomní lidé, které  nám v životě v různých pozicích ve firmách i správě věcí veřejných velmi chybí. A učitel má přeci nejen učit, ale také vychovávat. A tady je k tomu denně přímo ve školní třídě dobrá příležitost.

    Přiznávám, že  i já jsem měl mezi žáky skupinu, kterou jsem vyloženě nesnášel. Byli to různí žalobníčci, donašeči na kamarády a ostatní učitele. Prostě a jednoduše „podrazáci!“ Nebylo jich málo a já ve styku s nimi měl trvalý pocit, že tak jako dnes  pro mne pomlouvají své blízké, dokáží zítra stejně pomlouvat i mne. Právě takové žáky jsem nemilosrdně potíral. Jejich zaručené zprávy jsem odmítal a pokud mi je nutily, snažil jsem se je přesvědčit o nesprávnosti jejich jednání a přístupu k lidem. Sice to u nich moc nepomáhalo,  ale vím že příště už za mnou s takovými zvěstmi nepřišli a hledali posluchače  mezi jinými učiteli. Asi věděli, že s jejich působením nejen nesouhlasím, ale že nemohou ode mne za takovou “službu“ čekat žádné úlevy ani pochopení.

 Když sleduji dnešní naši společnost ( a nejen politiky,ale po různých veřejných aférách také bohužel i učitele na těch nejvyšších stupních škol), mám pocit, že právě tato skupina lidí dostala dnes prostor k uplatnění. Tady už nestačí mít jenom pocit, že jsme jako učitelé něco v jejich dětství zanedbali a nechali je rozvinout do neúnosného počtu i kvality.  Určitě se na tom podílela i jejich rodina a hlavně společenské prostředí, které jim dovolilo plně se uplatnit a prosadit.

   Vraťme se raději do reality své školní třídy. Sledujme bedlivě své žáky a buďme k nim podle svého nejlepšího vědomí a svědomí spravedliví. Každému dejme tolik pozornosti a zájmu, kolik si skutečně zasluhují a kolik k naplnění role žáka naší třídy potřebují. Až se s nimi po létech někde setkáme, možná nám řeknou, jak jsem se jim jevili my a jak jsme naopak svoji kantorskou roli zvládali my -  jejich učitelé.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.