Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

MOJE KANTORSKÁ VIZE

Tak jsem se nedávno probíral svým hodně letitým archívem a našel jsem tam svoji KANTORSKOU VIZI, kterou jsem psal, když mi bylo 20 a měl jsem před sebou poslední rok studia, před nástupem do praxe. Začetl jsem se a docela se divil, jak jsem měl tehdy všechno v hlavě pěkně srovnané. A hlavně, jak jsem se zcela intuitivně po celých dalších 40 let kantořiny snažil vizi naplňovat. Svoji tehdejší VIZI, dnes by se řeklo spíše KRÉDO, jsem přepsal a snad někoho zaujme, nebo inspiruje…

Své budoucí povolání beru s plnou vážností a mám přesnou představu, do čeho jdu. Znám ze své rozvětvené a kantořinou poznamenané rodiny, jaké to je být učitelem. Poslouchám vzdychání strýce Emila na současné žáky a kázeňské problémy, se kterými se denně potýká na ZDŠ, kde celý život učí. Proto vím, že moje povolání určitě nebude lehké. Přesto se toho nebojím a věřím, že dokážu být svým žákům dobrým učitelem.

Ptal jsem se v ANKETĚ našich umělců, jaký by měl být současný učitel? Ale mám já sám nějakou ideální představu učitele, kterému bych se chtěl podobat? Nejdříve mně napadnou moji bývalí učitelé, kterých si vážím a které jsem vždy považoval a stále je považuji za své vzory. Tak třeba paní učitelka Zdeňka Vávrová, která mně učila od první do čtvrté třídy. Byla tehdy velmi mladá, ale vedla si jako zkušená kantorka. Nebo pan učitel Josef Říčař na osmiletce. Měl pro nás velké porozumění, v hlavě velké vědomosti a uměl to s námi dokonale. Pak naše třídní Vlasta Bursová, která byla sice už od pohledu přísná a docela rázná, ale ve svém oboru velice dobrá, a proto nás toho z matematiky hodně naučila.

Na dvanáctiletce to pak byl pro mne určitě matematiky – profesor Sovák. Velmi rozporná a lidsky těžko čitelná postava. Velký suverén v učení i v životě, ale přitom v sobě měl mnoho pochopení pro naše slabosti a časté neznalosti. Jeho hodiny byly něco jako velké divadlo. Anebo češtinář Václav Vaněk, který nám imponoval svým chápavě-lidským přístupem k nám, mladým. Dokázal se svým způsobem vřadit mezi nás a zahrát na tenkou strunu  porozumění pro naše potíže, takže jsme mu absolutně věřili. Nebo náš třídní dr. Mikeš se svými „kázáními“, kterými se nám snažil co nejvíce říci o životě a o našem budoucím místě v něm. To všechno byly výrazné osobnosti, které se mi vryly do paměti svými lidskými i odbornými postoji a vším tím co nám ve škole i mimo ni dali.

Chtěl bych být učitelem, který své žáky naučí nejen to co je v osnovách, ale dává jim i něco navíc. To nač budou moji žáci po létech vzpomínat a navždy si mne zapamatují. Určitě ale budu ke svým žákům přísný a náročný. Na druhé straně budu mít pochopení pro jejich nedostatky a jejich způsob života. Nedovolím si v žádné situaci své žáky zesměšňovat,  nebo ironizovat. Budu se k nim chovat přirozeně, na nic si nebudu hrát (i když trochu toho herectví ke kantořině určitě také patří). Žákům budu vždycky říkat to, co si myslím a nebudu jim nic nalhávat. Chtěl bych být pro své žáky nejen učitelem, ale také tak trochu i rádcem v jejich osobním životě. Budu rád, když mi budou důvěřovat, chodit za mnou se svými starostmi a já se jim budu snažit podle svých možností pomáhat. Nikdy nebudu na své žáky křičet, nebo je dokonce tělesně trestat. To nemá smysl a učitel se tím před nimi jen zesměšní. Měl bych za každé situace zachovat  klid, vše si nejdříve promyslet, než provedu nějaká opatření. Budu k žákům spravedlivý, abych někomu vědomě neublížil. Vím přece, že mladé lidi bolí křivda víc než dospělého. Nechtěl bych být postrachem pro své žáky. Naopak bych byl rád, kdyby měli ke mně úctu, uznávali přirozeně moji autoritu a podle toho se i ke mně chovali. Toho dosáhnu hlavně svými vědomostmi, poctivostí v přípravě do školy, viditelnou snahou něco užitečného je naučit. Měl bych být důsledný a mít přehled nejen o tom co učím, ale viditelně i o životě a současném dění ve společnosti. Ke svým žákům se budu chovat bez rozdílu postavení jejich rodičů, sympatií a antipatií, které k nim chovám. Budu přistupovat ke všem stejně, nikomu nebudu nadržovat, i kdyby to byl syn či dcera kohokoliv. Opak vede ke ztrátě důvěry a autority učitele před celou třídou. Své žáky budu oslovovat příjmením, nikoliv jménem, a pokud začnu se jmény, musí to platit bez rozdílu pro všechny žáky třídy.

Ke svým kolegům a kolegyním budu přátelský. I jim se budu snažit, pokud mne o to požádají, pomoci. Až budu mít větší praxi, budu se snažit pomáhat zvláště těm mladým, začínajícím učitelům. Nikdy přitom nezapomenu na své těžké začátky a vděčnost za to, když mi někdo poradil nebo pomohl. Nikdy se nesnížím k pomlouvání svých kolegů, nebo že bych jim dokonce vědomě ublížil. Na druhé straně, když uvidím, že dělají chybu, budu se jim snažit taktně naznačit, v čem se mýlí a jak bych se v jejich situaci zachoval já. Nebudu se vyhýbat žádné práci spojené s mým povoláním. Budu na sobě neustále pracovat, abych si udržel stále aktuální odbornost a rozhled ve svém oboru. Nebudu se bránit dalšímu studiu, když k tomu bude příležitost a budu mít takovou potřebu. Budu číst knížky se svého oboru, odebírat technické a pedagogické časopisy. Naopak budu opatrný v budování své kariéry. Nebudu se bezhlavě hrnout do různých  funkcí a postů, které se mi budou nabízet. Myslím si, že člověk je nejsvobodnější, když je pouhým vojáčkem, než když si hraje na generála a musí se podřizovat nárokům tak vysoké hodnosti. Rád bych se plně věnoval i své rodině a tady je jediná výjimka, kdy bych mohl vidět v prvé řadě její zájem a pak teprve nároky svého náročného povolání.

K nadřízeným (řediteli a inspektorům) a budu chovat vždy zdvořile. Vyslechnu si s klidem a trpělivě výtky a výhrady ke své práci a budu se snažit případné chyby napravit. Nikdy se kritikou nadřízených neurazím, ani tím nebudu deprimován a znechucen. To i tehdy, kdyby tyto výtky byly nespravedlivé a tendenční. Jsem tu přeci kvůli svým žákům, své třídě. O ty mi jde především. Nepochopení ostatních mne sice může mrzet, ale když budu vědět, že svoji práci dělám poctivě a podle svých nejlepších sil, nemůže mne taková kritika nějak zviklat. Před inspektorem se nikdy nesnížím k nějaké „opičárně“, hranému divadlu ve vyučování a před žáky, hrané jenom pro něj. Nepřipustím žádné trapné divadlo, které by vybočovalio z mojí běžné učitelské práce ve třídě. Opičí divadlo ubírá učiteli před žáky na věrohodnosti a důvěře.

A ještě můj vztah k rodičům žáků. V jednání s nimi budu postupovat nanejvýš takticky a budu s nimi jednat tak, abych je nevyprovokoval k unáhleným reakcím. Znalost žáků budu stavět nejen na jejich přímém pozorování, ale také na hovorech s rodiči. Jejich důvěru ale získám jen tehdy, budu-li o každém žákovi při takovém rozhovoru co nejvíce vědět. Takže v rozhovoru s nimi musím vstupovat jako poučený a znalý člověk. Pak mohu očekávat, že se mi s důvěrou svěří pravdu o své dítěti a řeknou mi informace, které bych jen těžko získal. Ve výjimečných případech uskutečním návštěvy u svých žáků přímo doma, v jejich rodině. Nebude to ale běžná forma mé komunikace s nimi. Půjde o případy, kdy to bude nutně vyžadovat situace. Hodně mi také napoví rozhovory s ostatními kolegy o problémových žácích a podmínkách ve kterých žijí. To bude další pramen poznání určitého žáka.

Budoucí profese učitele je pro mne velkým očekáváním, ale je pro mne také velkou výzvou. Jak obstojí a naplním svoji vizi, to ukáží příští roky a celý můj další profesní život.

 

Když jsem si svoji VIZI četl po více než 40 letech, byl jsem překvapen jejím záběrem a hloubkou. Na to, že jsem ji psal bez životních zkušeností, celý rok před nástupem do praxe, jevila se mi až nečekaně vyzrálá. Přitom jsem si uvědomil, že ač jsem ji neměl nikde veřejně vystavenou a brzy jsem na její existenci zapomněl, přesto jako bych ji po celou svoji profesní dráhu nosil v sobě. Tehdy napsanými zásadami jsem se po celou svoji učitelskou dráhu řídil a nevzpomínám si, že bych se jim nějak zásadně zpronevěřil. To je pro mne dnes, kdy jsem učitelem v. v. pozitivní zjištění.


    hodnotilo 8 uživatelů

6 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Trochu mi Vaše vize připomíná modlitbu. Ano, každý máme nějaké plány, předsevzetí, ať už se pouštíme do čehokoliv. Pamatuji si, že když se mi narodil syn, byla jsem pevně rozhodnuta, že nebude dostávat piškoty, sušenky, natož bonbony. No... Chci tím jen říct, že pokud jste měl svá předsevzetí v srdci po celou dobu svéo "učitelování" (a dařilo se Vám jimi řídit), pak smekám a klaním se. Děkuji za tuto lekci.

  2. avatar

    Jsem moc ráda, že jste zpět! A díky, že jste svou vizi zveřejnil, je vskutku aktuální.

  3. avatar

    Tak s tou modlitbou jste se trefila. Já stále přemýšlel, co mi ten text, když se mi po létech dostal do ruky, připomíná. Nalinkoval jsem si tehdy ideální životní cestu a ve své "modtlitbě" hledal způsob, jak se na ní udržet. V praxi to bylo někdy moc těžké, ale víra ve vlastní síly a schopnosti mne vždy nějak na cestě udržela...
    Vaše uvítání, paní kolegyně Lenko, mne potěšilo. Já spíš čekal, že mne zase někdo napálí, že tady nemístně plkám. Já si to dokonce často i sám o sobě myslím. A když mi to jeden kolega napsal, tak to byla pro mne výzva, abych toho psaní na toto místo nechal.  Že jsem se vrátil, tak to zavinily ty žluté hvězdičky. Kdysi jsem to navrhoval, pro oživení a větší konkrenci autorů blogů a těší mne, že se to nakonec realizovalo. Vždycky jsem byl hravý a teď ve stáří to snad ani tak nevadí.
    Díky oběma za ocenění, moc mne potěšilo. Hlavně ty hvězdičky, ty mně zahřály.  A snad zase někdy sem něco "zaplkám".

  4. avatar

    Moc hezké, pane kolego, protože je to modlitba a jde to do nebe, tak tady děkuju paní kolegyni Věře Chudobové a panu Josefu Růžičkovi, svým učitelům na ZŠ v Krásné Lípě, kteří mne připravili na gymnázium i do dalšího života a na jejichž promyšlené hodiny rád vzpomínám.
    Růžička byl mužskej v nejlepším slova smyslu, třídu vedl a směroval, řekl bych "mistr frontálu" ale i mistr metodické inovace, mistr evaluace a přirozená autorita - učitel matiky a fysiky.
    No a paní Chudobová učila biologii a tělocvik, nás ale měla na český jazyk; hlavně tím mne hodně ovlivnila: její výuky byla velmi moderní, měla prvky, které my, Zelení ve školství máme moc rádi: byla inkluzívní - vše směřovala k tomu, aby žáci měli možnost uspět a dokázat každý ze své základny, jaký učinil pokrok. Byla schopná diferenciovat cíle i náplň hodin (aktivity) - tehdy v osmdesátých letech to nešlo jinak, jsem Husákovo děcko, takže nás bylo ve třídě 35, žáci jedničkáři, bez přijímaček přijatí na gymnázium, ale taky moje spolužačky, které aspirovaly na rodinku či pletařku a dnes zachraňují demografickou situaci :) Třetí skvělý atribut jejích hodin byl neustálý důraz na čtení, čtení s otázkami, podvojné čtení - nevím, kde tehdy tyto metody vzala, ale dělala to, rozvíjela kritické myšlení a čtenářství; když o PISE a gramotnostech u nás neměl nikdo moc tušení. No a hlavně, paní učitelka měla hlavně žáky moc ráda a bylo to poznat. Její autorita plynula z množství nápadů, z toho, co pro nás dělala odpoledne (tanec, představení pro starší a babičky a dědečky v ústavu SP) i během hodin. Vlastně, své první hodiny češtiny jsem odučil v její češtině. Jedničkáři učili ostatní a bylo to proto, že to považovala za - nejlepší pro naše učení a přípravu na gympl.
    Díky, díky!
    Byli i další učitelky a učitelé, kteří a které by zasloužili, ať v tom či onom smyslu, hlavně ten ambivalentní pocit z arogance na gymplu (...) ale to až bude víc místa a času :)

  5. avatar

    Opravdu velmi trefné a zcela vystihující. Přečtením tohoto článku se mi zcela vybavila  konference na Ostravské univerzitě, která byla věnována právě profesi učitele v roce 2010. K tématu profese učitele jsem byla zcela pohlcena literaturou Lumíra Riese - Člověk a výchova - kde autor popisuje cestu k humanizaci školy a edukaci, kde právě učitel tak jak ho popisujete by měl být přesně takový jak uvádíte a uvádí i autor Lumír Ries. Je zcela zřejmé, jak hluboce Vaše myšlenky vystihují právě profesi učitele. Jelikož pocházím také z kantorské rodiny a ke své profesi jsem neměla lehkou cestu dávám vám zcela za pravdu, že dobrým učitelům, kterým není nic lhostejné patří opravdu hluboký dík - a to nejen za výkon jejich profese, ale i za lidskost a profesionalitu, s kterou dokáží někteří disponovat.