Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

MŮJ DENÍČKU …

V jednom z prvých příspěvků na svém blogu jsem psal o svém prvém zveřejněném příspěvku v časopise Mladý svět, který hodně podpořil moji snahu a zájem psát veřejně. Ale začátek  psaní u mne sahá  ještě o 5 let dříve. To mi děda k narzenináním věnoval tlustou oranžovou knihu, která byla obřím linkovaným  sešitem. A vyzval mně, abych si do této knihy začal psát svůj deník.

To mi bylo asi 11 let a chodil jsem do 5. třídy. Co je to deník jsem věděl právě od dědy, který do ještě větší knihy psal paměti naší rodiny a používal k tomu poznámky, které si zaznamenávalo den po dni celý život do deníčku. Proto jsem věděl, že deník je pravidelný, nejlépe každodenní popis událostí, které jsem prožil, nebo se v uvedený den staly kolem mě. Podnět mého dědy byl rozhodující impulz k mému celoživotnímu psaní. Do svých 25 let popsal takových „knih“  15. Už jsem je nenazýval DENÍK, ale DĚNÍK: To proto, že jsem zaznamenával dění kolem sebe.

V prvé knize jsem psal deník skutečně den po dni. To byla úmorná činnost. Byly dny, kdy se nestalo nic co by stálo za záznam. Ale já psal deník, takže jsem se nutil i v takových dnech něco napsat. Jindy bylo zase tolik událostí, že jsem popsal několik listů dědou darované sešitové knihy. Později mi došlo, že bude lepší popisovat celé uzavřené události.  A tak vznikl můj prvý pokus – podrobný popis třídního školního výletu v 9. ročníku na Pastvinskou přehradu. Nebo reportáž z chmelové brigády na střední škole. Popis těch 10 pestrých dní mi vydal na zcela samostatnou „knihu“ . A vůbec nejvíce jsem se vyřádil obdobím maturity. Tak jsem podrobně popsal „svatý týden“ a průběh písemné i ústní maturitní zkoušky. A maturitní večírek… S čtením těchto záznamů jsem slavil ovace při večírcích spolužáků po x-létech.

Zjistil jsem, že posluchače mé vyprávění baví, že se při něm smějí a žádají mně o pokračování či opakování. Takové denní psaní bylo výborným odreagováním po denních starostech, ale též nácvikem pozdějšího vážného psaní pro veřejnost. Jak jsem právě popsal, chuť něco sdělovat písemně druhým je mi částečně vrozená a dědičně přenesená od dědy, který to opravdu uměl. Další postup jsem si  musel odpracovat mnohaletou „dřinou“, kterou jsem ale dělal rád a se zaujetím. Psal jsem a nevěděl proč a pro koho.  V té době asi hlavně pro sebe. Tak jako děvčata se vyznávají deníčku ze svých lásek, já psal o svých starostech a radostech ( a láskách samozřejmě také) a nevědomky se přitom cvičil v schopnosti, kterou jsem pak během života využil  jako autor.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.