Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

MŮJ TÁTA JE MŮJ UČITEL

Prvou zkušenost se situací vyjádřenou v nadpise jsem měl se svým nejlepším kamarádem, jehož otec byl naším společným učitelem fyziky. Jako žáci 7. ročníku jsme to brali celkem normálně. Docela normální to ale vůbec nebylo. Taťka – učitel (kamarád mu mezi námi říkal familiérně fotr) svého syna při vyvolání nikdy neoslovil jménem, ale neutrálním: Hmmm. Dost jsme se tomu divili, ale nikdo z nás se tehdy nedovedl do jejich situace reálně vžít. Také jsme oba podezřívali, že jsou domluveni na zkoušení i na obsahu zadávaných písemných zkoušek a na nás jen hrají nepovedené divadlo. To jsem  pochopil teprve za dva roky později, kdy jsem se ve stejné situaci ocitl sám. 

Bylo to jen hodina volitelného kreslení týdně na střední škole, kam jsem postoupil. Rychle jsem pochopil, že taková rodinná dvojrole není vůbec snadná. Často jsem se ocitl v situaci, kdy jsem tápal v které z nich právě vystupujeme. A jak k tomu v mém případě vůbec došlo? Nejdříve musím přiznat, že na  kreslení jsem byl vždy neuvěřitelné „dřevo“. A otec mne přemluvil k této volbě, protože doufal, že mne  této, pro budoucího učitele užitečné dovednosti, naučí. Nepodařilo se mu to. Naopak, trpěl jsem svojí neschopností dvakrát více. Už proto, že jsem viděl, jak to mého „učitele“ mrzí a je nešťastný z toho, že se jeho kantorské dovednosti na moji neschopnost nestačí. Malování mi zůstalo  hendikepem na celý život, ale naštěstí jsem kreslení nikdy na žádné škole neučil. 

 Za nějaký čas se mi obě role podařilo zrcadlově převrátit. to když jsem se stal učitelem své vlastní dcery. Dokonce jsem po 4 roky, kdy jsem ji učil matematiku, fyziku a informatiku, byl zároveň i jejím třídním učitelem. Na malé škole to nebyla zas tak neobvyklá situace a vlastně to vyplynulo ze situace na škole v roce, kdy jsem na ni přišel učit. Na  začátku byl otevřený rozhovor otce s dcerou se zásadní otázkou, zda je ochotná tento křest ohněm podstoupit. Přitom jsem jí popsal svoji dávnou zkušenost s otcem svého kamaráda i se svým vlastním tatínkem-učitelem. Dcera přesto souhlasila, ale myslím si, že toho později nejednu litovala.  Měl jsem výhodu v tom, že byla dobrá žákyně a s učením neměla problémy. Ve škole jsem ji oslovoval jménem, jako doma a jak ji oslovovali i její spolužáci. A mohu odpřísáhnout, že dopředu neznala ani jedno téma zadávaných písemných prací. Dokonce ani nevěděla, že pro třídu nějakou zkoušku připravuji. Ona si zase nedovolila, aby mi donášela něco ze slabin a prohřešků svých spolužáků. Přesto cítila, tak jako to kdysi musel cítil můj kamarád -  nedůvěru a podezření svých spolužáků, že jsme nějak domluveni. Oba jsme si oddychli, když po 4 létech školu absolvovala a odešla studovat na střední školu – technického zaměření, kde s úspěchem maturovala. Cítil jsem to jako zadostiučinění za vše co jsme si oba prožili.  

Moje osobní zkušenost z obou pólů vztahu rodič-učitel kontra dítě-žák mi dovoluje vyjádřit jednoduchý závěr: Chtějí-li takovou situaci oba se ctí zvládnout, pak se musí chovat a jednat ve škole zcela přirozeně, tak jako by takový blízký vztah mezi nimi neexistoval. To samé  ale musí být i doma, ve vztahu obou v rodině. Je to hodně těžké a vyžaduje to sebeovládání a takt na obou stranách. A občas také značnou dávku hereckého umění při tak častém střídání rolí. Ale to přece patří k profesi učitele. Musím přiznat, že jsem docela vděčný za to, že jsem si ve svém pedagogickém životě mohl tuto náročnou dvojroli zahrát, a to hned dvakrát.

 


    nikdo zatím nehodnotil

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar


    Zatím mám za sebou fázi „Můj táta je můj učitel“ kombinovanou s
    „moje máma je moje učitelka“ .. a je pravda, že stejně jako to
    popisujete, tohle zažívají asi všechny učitelské děti



    Za nějakou dobu mě čeká fáze „Učitelka svých dětí“ a doufám,
    že ji všichni nějak ustojíme.


  2. avatar


    Myslím si,že i tu druhou fázi v pohodě zvládnete. Pokud jste si
    prožila tu prvou, máte velkou výhodu, protože víte, v jaké pozici jsou
    vaše děti a jistě proto pro ně budete mít maximální pochopení.
    V článku jsem napsal hodně, ale samozřejmě zdaleka ne všechno. Takže to
    teď trochu obrátím: Co by učitel-rodič a jeho dítě jako žák nikdy
    neměli dopustit?! Snažit se ze své pozice využít něco navíc proti
    ostatním žákům nebo učitelům. A nemyslím tím jenom dobrou známku pro
    své dítě-žáka, ale třeba nejrůznější informace o žácích pro
    učitele-rodiče. Jakmile tohle připustíte, je pozice takto jednajícího
    učitele i žáka ztracená. Ale že by k tomu došlo ve vašem případě
    nepředpokládám.