Často se mi po létech při setkáních spolužáků stává, že své bývalé žáky nepoznám. A není to jenom tím že vyrostli, dospěli a změnili svůj fyzický vzhled. Stává se, že ti kteří se ve škole spolužáků i učitelům jevili jako průměrní a nevýrazní, se po létech zamění tak, že se z nich stávají nepřehlédnutelné osobnosti. Jsou úspěšní a v životě si umí se vším dobře poradit. Naopak ti, o kterých se dopředu předpokládalo že dosáhnou v životě úspěchu, ztratí se v průměru a všeobecné očekávání nenaplní. Po takové opakované zkušenosti si často říkám, co je toho příčinou takových překvapivých proměn? Odpovědí se nabízí několik. Možná že ti úspěšní byli v dětském věku zvyklí jenom vítězit a být stále nejlepší. Doma je hýčkali rodiče, škola je oslavovala a učitelé vynášeli jejich jedinečnost. Ale školní třída je poměrně malý a dost náhodný vzorek k takové klasifikaci. Až samotný život se svými nároky a zkouškami, spravedlivě ukáže co v nich je dobrého a jaké jsou jejich skutečné schopnosti. A možná v tom je současně i příležitost pro ty zatracované a podceňované. Mají osud ve svých rukou a umí už od dětských let překonávat překážky. A když si najdou svoji šanci, uchopí ji za pačesy a dokáží se prosadit. Napadá mně hned několik takových živých příkladů z galerie bývalých žáků.
Jirka byl tichý a nevýrazný chlapec, neprůbojný a bez schopnosti nějak se předvést. Měl ale velkou zálibu ve fotografování. Později si otevřel ateliér začal v oboru svého zájmu podnikat. Dnes je jedním z nejúspěšnějších podnikatelů ve městě, má svoji firmu, postavení a uznávanou kvalitu.
Nebo Maruška byla doslova „popelkou“ mezi dívkami třídy. Neměla žádné kamarádky, chodila nevýrazně oblečená, kolektivu se stranila. Jednotlivými ročníky školy sotva prolézala a její prospěch byl sotva průměrný. Při srazu po 10 letech ji po příchodu nikdo z nás nepoznal. Vešla elegantní dáma, vybraně oblečená, kultivovaná, sebevědomá. Její vysvětlení, co ji tolik proměnilo, bylo prosté, jako z „červené knihovny“. Skromnost a pokora ji postupně vynesla až na místo sekretářky jedné známé a významné pražské společnost. Postavení a pozice, které dosáhla ji změnilo, dodalo sebevědomí. Naučila se jazyky, dostala se do světa. Naučila se vystupovat, změnila oblečení a celá doslova rozkvetla.
Pronášet ve školním věku soudy o bouřnosti žáků je pro učitele těžké a hodně nevděčné. A určitě i nebezpečné, protože riziko omylu v soudu je vysoké. Sám jsem se jako učitel takovým soudům důsledně vyhýbal. Rolí učitele přece není dávat svým žákům prognózy do života. Jeho role je jiná. Vedle sumy vědomostí by je měl naučit, je to umět pomoci najít jejich silné stránky a nadprůměrné schopnosti a pomocí těchto zjištění je navést na budoucí životní dráhu. I tady mi posouží příklad ze života. Honzovi nešla čeština a vůbec jazyky. Byl ale výborný „myslitel“ a přemýšlení vždy ochotný a šikovný k jakékoliv práci. Vyučil se a později si udělal dálkově průmyslovku. Po revoluci se stal úspěšným podnikatelem a založil si úspěšnou firmu ve stavebnictví. Nedávno mně navštívil a svěřil se mi, jak mu pomohlo, že jsem mu věřil a že měl ode mě na vysvědčení jedničku z matematiky, ač tehdy navštěvoval diferencovanou „nestudijní“ třídu. To mu dalo sebedůvěru a nasměrovalo ho to k životnímu záměru, kde se významně uplatnil.
Život člověka je dlouhá pouť, s mnoha zatáčkami a zastaveními. Učitel má příležitost hned na jejím začátku pomoci, aby u jeho žáků nabrala dobrý směr. Když se to podaří, není pro učitele větší odměnou, když sde od svých žáků dozví, jak jim kdysi dokázal poradit a pomoci.
