Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

NENÍ NUTNO, ABY BYLO STÁLE VESELO…

Svěrákovu a Uhlířovu písničku jsem si vypůjčil do úvodu textu proto abych připomněl, že se nacházíme v měsíci dubnu, který je někdy označován jako měsíc recese a humoru. Už svým začátkem – APRÍLEM –  neomylně naznačuje, o co v příštích 30 dnech půjde. Snad to souvisí tak trochu i s počasím, kdy se sluníčko rychle střídá s mraky, klid před bouří s čerstvým povětřím a sněhové přeháňky střídá májový deštíček. Nějak to kopíruje to co dělají v dubnu lidé. Chvíli se na sebe usmívají a hned se zase mračí a hašteří. Duben je měsíc střídání nejen počasíé, ale i lidských nálad.  Jeho pestrá mozaika nastupujícího jara má svoji arénu nejen v přírodě, ale i v příbytcích lidí. 

Přesně před rokem jsem se v úvaze o APRÍLU věnoval žertíkům mezi učiteli a žáky. Tentokrát se přesunu do sborovny a zaměřím se na legrácky mezi učiteli navzájem. Mám bohaté a až neuvěřitelně  vzpomínky na nejrůznější situace, kdy jsme se navzájem laskavě pošťuchovali, vymýšleli si drobné schválnosti, sloužící k pobavení sebe i ostatních ve sborovně.

     Tak takovým opravdu nevinným žertíkem bylo putování starého budíku na péro, které si každý den některá z kolegyň či kolegů donesli pod hromadou sešitů nebo nákupem domů a který  nějaký dobrák během vyučování přidal do nastavené  tašky. Navíc byl řádně natažený a nařízený na busezní v čase, kdy cestovala domů, nebo položila  nákup doma na stůl. Hlasitý alarm dokázal vylekat i zvednout náladu nejen okolí, ale zvláště oné postižené. Takto budík navštívil postupně  domácnosti všech členů učitelského sboru, včetně ředitele. Dodnes se neví, kdo ten řetěz přesunů vlastně první začal a vymyslel. Pak už to fungovalo zcela samo a vymklo se to jakékoliv kontrole i logice. Někteří si přinesli „dárek“ domů i několikrát.

     Nádherné byly školní tradice, kdy kolegyně-ženy blahopřály kolegům-mužům na svátek Jidáše a  ti jim to oplatili na Čarodějnice i s pozvánkou na „čarodějnický“ seminář,  s přiloženým ozdobeným košťátkem vhodným k dopravě na setkání. Při těchto náborech se nezapomínalo ani na vedení školy a to jim zase dokázalo milou pozornou brzy nějakým způsobem vrátit. Vzpomínám, jak jsme se zástupkyní vymýšleli „komplexní hodnocení“ pro každého člena svého učitelského sboru,  a pak je na společném sedění předčítali jako odlehčenou část politického školení, i s doporučeními kam směřovat své úsilí pro zvýšení kvalifikace a odborných schopností každého z hodnocených. Nebo v době kdy se ještě o projektech nic nevědělo, jsme pro každého člena sboru vymysleli „jejich den“, v který měli připravit program pro své žáky a ostatní kolegy, vždy na určité téma, které jsme jim doporučili.  Tenkrát jsme řadu z nich znejistili a oni  nevěděli, zda tato doporučení náhodu nemyslíme zcela vážně a začali si shánět potřebnou „litaraturu“ k zajištění akce. To když měli třeba zdramatizovat pohádku o Perníkové chaloupce, nebo vymyslet školní zábavné hřiště, nejen pro žáky, ale i pro učitele, nebo zorganizovat tajný výlet pro kuchařky, uklizečky a školníka na téma: Po stopách Yetiho.

      Jindy šlo skoro o život a na programu byly poměrně hodně drsné žerty. To když kolegyně našla na své židli imitaci psího lejna z gumy. Samozřejmě z toho byl křik a nadávání. Když se po čase situace opakovala u stejné kolegyně znovu, při pohledu na židli jen zvolala: „To znám, mne nechytáte!“ a vzala lejno do ruky. Ale ouha! Ono to bylo opravdové  a „živé“ psí h…!  To byl tenkrát rachot a pachatelé nestačili před útočící kolegyní utíkat ze sborovny.

    Ano bývalo veselo a živo a byl to  způsob odreagování po perném školním dni, nebo jeho milé zpestření. Prošel jsem za život několik učitelských sborů a nálady a nápady bývaly v každém z nich jiné. Vždy záleželo na složení lidí, kteří se tam ve sboru sešli, na řediteli, který měl pro podobné legrácky pochopení a nebo smysl pro humor vůbec neměl.  Nejvíce legrace bylo tam, kdy byla mužská a ženská složka sboru v početní rovnováze. S růstem počtu žen a úbytkem mužů, jakoby legrace ubývalo.  V posledních letech mám pocit, že je jí poměrně málo i v těch pohlavím vyrovnaných sborech.  Humor a přiměřená zábava by měly být součástí života každé školy. A to nejen ve třídách při vyučování, ale i ve sborovně mezi učiteli. Měsíc duben nabízí k posílení této  tradice docela dobrou příležitost. Nezaměňte, že jedno z našich pravdivých přísloví říká: HUMOR JE KOŘENÍM ŽIVOTA. A já dodávám, že je to nejlepší způsob jak elegantně a bez bolestně řešit řadu  obtížných školních situací a střetů.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.