OBAMOMÁNIE

Je tomu právě rok, co jsem se zamýšlel ve svém příspěvku na tomto blogu nad prvou návštěvou tehdy nově zvoleného amerického presidenta Baracka Obamy v naší republice nad pojmem vlastenectví a evropanství. Rok se sešel s rokem a já konfrontuji tehdejší pocity s těmi dnešními, kdy se návštěva opakovala a donutila mne opět k zevšeobecňující  úvaze.

Tak jako loni jsem měl z mediálního kolotoče pocit, že jsme se jako malá země, staly na několik dní středem světa. Stovky přítomných novinářů z celého světa popisující událost historického významu, směřující byť jen malým krůčkem k bezpečnějšímu světu, mne k tomu opravňovala. V lecčems ale byla letošní návštěva jiná, protože loňská vize, přednesená americkým presidentem se během roku se včerejším podpisovým aktem začíná naplňovat konkrétním obsahem.

Nejen v tom byla letošní událost jiná. Nešlo tentokrát jenom o amerického presidenta. Měl tu silného spoluhráče – ruského presidenta Dmitrije Medvěděva, se kterým se k podpisu nové smlouvy v Praze sešel. Měl jsem pocit, že naše diplomacie, bezpečnostní složky i samotní organizátoři celou náročnou akci zvládli. A co naši politici? Právě tam směřuje moje úvaha, spojená s celou událostí.

     Po měsících politických půtek představitelů našich stran, kdy jsou noviny zaplaveny volebními texty, silnice lemovány násilně vtipnými bilbordy, tu najednou byla na několik hodin docela jiná politika. Noviny plné fotografií usměvavých protagonistů, silnice kudy Prahou projížděli lemovány upřímně zvědavými a sympaticky naladěnými lidmi. Setkání obou nejvyšších představitelů dvou zemí světa bylo školou nejen diplomacie, ale lidsky vstřícného chování a schopnosti domluvit se i v oblasti, kde se dá domluvit zdánlivě jen velmi obtížně.  Vstřícná gesta Obamy směrem ke svému trochu strnule vyhlížejícímu Medvěďěvovy se zdála být lidsky upřímná a věrohodná. Suverénní vystupování Medvěďěva a pozorné naslouchání Obamy jsou hodně vzdáleny konfrontačnímu tónu dialogu našich politiků. Vím, tady jde o jinou úroveň a docela jinou záležitost, ale viditelné to bylo na prvý pohled.

    Na obranu našich politiků musím přiznat, že se významně změnilo i jejich vystupování a mnohdy jsem je ani nepoznával. Že to dovede president Václav Klaus ani moc nepřekvapilo. Ale že to dovedou i představitelé politických stran, kteří se stali důstojnou stafáží významného mezinárodního aktu a svoji roli ustáli, to jsem opravdu nečekal. Na několik hodin bylo stranou hašteření a vzájemné invektivy a i oni předvedli, že své řemeslo ovládají dobře a na úrovni.

    A co z toho poučného vyplývá pro nás učitele? My samozřejmě řešíme docela jiné úlohy a problémy? Ale i na našich školách jde o hodně. O budoucnost našich žáků a studentů, které vzděláváme a snažíme se někdy i tak trochu vychovávat. I my jsme se mohli z celé události přesvědčit o tom, že jsou v životě momenty, kdy je potřeba spojit síly, zapomenout na jiné názory, politickou příslušnost a pracovat společně pro dobrý výsledek společné věci. Kéž bychom to alespoň někdy dokázali i ve své školní práci předvést a přesvědčit veřejnost, že jsme na úrovni svých úkolů. Že dokážeme naplnit očekávání, které od nás společnost očekává. Díky páni presidenti za to, že jste nám ukázali, jak se řeší světové problémy. Nám bude stačit, kdysi uvědomíme, že i my máme své poslání, které se snažme naplňovat každý podle svých nejlepších představ i schopností. V tom smyslu byla Obamománie, spojená s celou významnou politickou událostí, pro celou naši společnost ozdravná a inspirativní.