SVĚT PODLE OBAMY

Tak jsme jako Češi prožili jeden z historických víkendů, kdy jsme se alespoň na několik desítek hodin stali středem světa. Návštěva nového amerického presidenta Baracka Obamy patří k těm vzácným okamžikům, které možná vstoupí do dějin naší země a její připomínka bude v některé z příštích učebnic. V čem bxla návštěva výjimečná a historická?

Pominu-li výrazné charisma prezidentského páru a okolnost, že  přijeli do Prahy jako do země předsedající Evropě, je tu ještě několik důvodů, kterými se jeho víkendová návštěva Prahy odlišuje od podobných událostí, kterých naše hlavní město v minulosti zažilo. Stalo se tak v době celosvětové hospodářské krize, kdy mezi lidmi převládají obavy z budoucnosti. Obama přijel do země s totálně rozloženou a rozhádanou politickou scénou, kde bojuje každý proti každému a vůbec není  jisté, zda se z přítele do rána nestane nesmiřitelný nepřítel. Návštěvě předcházela celková apatie a rezignace veřejnosti na ideály, se kterými se rodila. Byla zřetelně znát absence pocitů hrdosti na příslušnost k národu a pojem vlastenectví tu zní jako prázdná výzva z dávné minulé minulosti.

   Pominu-li všeobecný mediální humbuk, který se kolem návštěvy vytvořil, bezpečností opatření hraničící s absurditou, stále tu jako prioritní dojem zůstává osobnost člověka, který přijel a s úsměvem předstoupil před dav lidí a promluvil tak, že mu každý rozuměl. Od jeho projevu se dopředu čekalo hodně.  Ale asi nikdo nečekal, že bude tak vstřícný k lidem, kteří ho přišli na Hradčanské náměstí přivítat a poslechnout si jeho řeč. Že bude tolik hovořit přímo k naší historii, našemu národu a jeho roli ve světě. Jeho projev se poslouchal se zatajeným dechem, protože byl  srozumitelný a logicky uspořádaným pohledem reagoval na současnost. Zároveň nabízel východiska ze slepé uličky, do které se lidstvo dostalo. Vyzýval k smíření, k dohodě a konkrétním krokům, které jsou východiskem pro každého jednotlivce, ale i pro lidstvo.

   Sledoval jsem jeho slova pozorně a dobře jim rozuměl. Viděl jsem, že podobně s ním souznějí i jeho posluchači, většinou mladí lidí, shromáždění pod tribunou. Cítil jsem, že mu věří, tak jako jsem mu věřil já. Přesto ve mně zahlodal „červíček“ nedůvěry. Životní zkušenost mi připomíná několik takových osobností, které jsem obdivoval a zlomových okamžiků, které jsem prožil. Vzpomínám na projevy N.S. Chruščeva, jehož cesty po světě a projevy v druhé polovině 50tých let minulého století budily v lidech podobné emoce. Nebo v 60tých létech osobnost J.F. Kennedy, na jejich konci naděje spojované s A. Dubčekem, v 80tých M.Gorbačovem, v 90tých V.Havlem. Co zbylo z nadějí a  myšlenek jmenovaných? Do jaké míry se jejich vize o nápravě společnosti nějak naplnily?

   Ne, nemohu říci, že totálně zklamali. Chruščov svojí odvahou odhalil praktiky „kultu osobnosti“ a stal se symbolem pádu „stalinismu“ v SSSR. Kennedy našel odvahu k dialogu se svými nějvětšími odpůrci a nalezl možnost dohody a postupné získání oboustranné důvěry. Dubček a později Gorbačov pochopili v čem je slabina socialistického systému, který podporovali a pokusili se  o jeho reformu. Havel svým životem a neústupností dokázal vrátit naději a demokracii své zemi. A B. Obama? Je ještě hodně brzy oslavovat jeho historický význam. Ale jeho dosavadní životní příběh, styl vystupování a umění oslovit lidi bez ohledu na vzdělání, barvu pleti, náboženské vyznání, politické smýšlení ho předurčují zařadit se do galerie nesmrtelných postav moderní historie lidstva.

  A co z toho vyplývá pro nás – Čechy? Já jsem si znovu po létech připomenul, co znamená to prachem pokryté slovo vlastenectví. V době sjednocující se Evropy, která je chápána jako postupná ztráta národní identity, jsem pochopil, že jsem stále ještě Čech a že jím  jsem rád.