Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

OBLÍBENCI A OUTSAIDŘI

Rád si s kolegyněmi pohovořím o žácích ze třídy, které současně vyučujeme. Je to pro mne užitečná výměna názorů a příležitost leccos překvapivého se dozvědět.   Často mně až ohromí,  jak moc se názory na stejného žáka u dvou učitelů rozcházejí.  Po takovém rozhovoru si vždy sám v duchu říkám: Kde je vlastně pravda? Kdo z nás dvou zná onoho konkrétního žáka lépe a je proto blíž pravdě?  

Nevím, kdo by nás v takové situaci měl rozsoudit. Možná názor někoho třetího, který  onoho žáka také učí. Ale může se stát, že ani to nepomůže a že se tím náš problém nevyřeší. Ba naopak. Možná se objeví  třetí a docela jiný názor na onoho žáka.  Závěr je proto jedině možný: Jednotný a neřku-li dokonce spravedlivý pohled na proměnlivou osobnost každého z našich žáků prostě vytvořit nelze. Z toho důvodu jsem vždycky těžko chápal a z duše nenáviděl psaní různých hodnocení, posudků a komplexních hodnocení žáka. Má-li vůbec takové nějaké hodnocení vzniknout, pak musí být obecné a jenom povrchní, protože hlubší pohled jednoho hodnotitele je vždy subjektivní. Je  poznamenaný osobní zkušeností a jednostranným  pohledem toho, kdo hodnocení píše.

   Jako mladý učitel jsem s nedůvěrou poslouchal slovní exhibice zkušenějších kolegů, kteří byli s pohledem na konkrétního žáka okamžitě  hotoví. Bez přemýšlení a od boku vypálili pár stručných vět, opírajících se o zkušenosti, jak je získali se jmenovaným žákem, případně i jeho rodiči. Jejich názor vypadal velmi přesvědčivě a zcela jednoznačně. Já jsem něco takového neuměl. A v podezření, že to není ta správná cesta jak hodnotit své žáky mne utvrdila skutečnost, že se ve svých soudech poměrně  často mýlili.  Proto  jsem v takových debatách byl raději němým posluchačem.

     S roky praxe a získanými zkušenostmi jsem došel k závěru, že každý učitel si ve třídě kde vyučuje zcela podvědomě rozdělí žáky na hodné, sympatické, oblíbené a na zlobivé, nepříjemné, zkrátka outsidery. Činí tak bez nějakého vnějšího podnětu nebo zadání, zcela automaticky. A při tomto dělení se  jen těžko ubrání chybám, vyplývajících z malé osobní zkušenosti s vyučovanou třídou a jejími žáky. Velký vliv má i osobního založení a učitelovy vlastní dojmy a představy. Nejde z jeho strany o žádný zlý úmysl, kterým by chtěl  žákům  ublížit a nebo je naopak favorizovat. Jde o zcela přirozený proces poznávání, kterým si zjednodušuje orientaci ve velké skupině svěřenců. Přitom hledá postupy, které by ho rychleji a jednoduše orientovali a umožnily mu snadnější komunikaci s těmito žáky.

      Po celý život si pamatuji zkušenost, kterou jsem získal po příchodu na střední školu, kde takové dělení bylo  tehdy(a myslím si že je i dnes) docela běžné. Udělal jsem zkušenost, kterou jsem pak vštěpoval svým žákům odcházejícím ze základné školy: Jak se na škole u pánů profesorů zapíšete do mysli prvé dva měsíce docházky, tak to s vámi už půjde dál jako vaše razítko až k maturitě. A už na tom, přes veškerou svoji snahu, v dalších letech moc nezměníte. Proto je nutné hned při prvém kontaktu s vyučujícími udělat na ně ten správný dojem a zapsat se jim do mysli tak, aby si o vás vytvořili pozitivní obraz. Ten studentovi hodně pomůže v komunikaci po celou dobu jeho studia na škole. Naopak ten, kdo se na začátku zapíše negativně, stane se trvale otloukáním a jen těžko se takové nálepky kdy zbaví. Přitom si pokaždé vzpomenu na spolužáka Mirka, který patřil na základní škole v naší třídě k nejlepším. Ale při prvé písemce byl profesorem matematiky přistižen při pokusu o opisování. Na základě tohoto incidentu byl tímto pedagogem odepsán a při každé příležitosti mu to bylo připomínáno. A nakonec dopadl tak, že po prvém roce studia kvůli této kletbě zaviněné jedinou osudnou chybou, raději ze školy odešel.

   Předchozím vyjádřením jsem nechtěl nějak devalvovat debaty nás učitelů o svých žácích. Naopak, já jsem je vždy vyhledával a názory kolegů na společně vyučované žáky mne pomáhaly v tom, že jsem znovu rozvažoval a posuzoval své vlastní hodnocení každého žáka a často je i na základě takových rozhovorů revidoval. Je přeci zřejmé, že učitel si vytváří názor na své žáky podle toho, jak jsou úspěšní, aktivní a schopní v jeho předmětu. Ale je dost dobře možné že třeba žák který se mi v matematice jeví jako absolutně bezproblémový, může být problémový pro učitele jazyků, protože právě tyto předměty nepatří k žákovým  oblíbeným.

   Cíleně jsem rozhovorů o žácích využíval vždy když jsem přebíral jako třídní učitel žáky z 1. stupně ZŠ. Rozhovor s jejich bývalou třídní učitelkou na začátku školného roku, kdy jsem je ještě vůbec neznal, byl pro mne prvým krokem poznání, ale i projevem důvěry ke kolegyni, která je několik let před příchodem na naši školu vedla. Zároveň to byla pro mne ta nejlepší ochrana před tím, abych si žáky hned na začátku špatně roztřídil  a zařadil do těch dvou pomyslných skupin, ze kterých se pak  jen těžko uniká. Nepochybuji totiž o tom, že podobné zjednodušené posuzování žáků, jaké jsem popsal u kolegů středních škol, je běžné i mezi učiteli na škole základní.


    nikdo zatím nehodnotil

Jeden komentář k příspěvku