Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

OPISOVÁNÍ SE DOVOLUJE

Až jako učitel jsem poznal pravdivost sloganu v nadpisu článku. Učitel prostě když chce vidět opisující žáky, tak je vidí. Pokud nechce vidět, tak má tato věčná studentská  záliba otevřené dveře dokořán. Je opisování výsadou jenom českých žáků a studentů? Je takové jednání opravdu odsouzenihodné?

Samozřejmě, že pohledem učitele jde o nežádoucí jednání, jednoznačně o podvod. K opisování jsou potřeba  vždy dva: Ten co opisuje a ten který dává opisovat. Já bych dodal ještě třetí stranu. Je to učitel který nechá své žáky opisovat.

 Mohu s klidným svědomím napsat, že jako student jsem neopisoval. Myslím si že jsem to nepotřeboval. Ale spíše to bylo ze strachu, že budu učitelem přistižen a budu z toho mít ostudu, případně nějaký postih. Záměrně jsem ve své úvaze nepřipsal slovo NIKDY. Jednou jsem se o to neúspěšně pokusil. Tehdy jsem poprvé pochopil, že učitel vidí, když chce vidět. To bylo při diktátu z angličtiny. Věděl jsem předem který z článků budeme psát a opsal jsem si ho z učebnice. Vsunul jsem si „tahák“ pod piják, který jsem při učitelově diktování  jen posunul a opisoval z něj. Asi jsem to neuměl, protože po odevzdání diktátu pan profesor Vaníček před třídou prohlásil, že ho ne mile překvapili studenti kteří se snížili k opisování. I když nikoho nejmenoval, bylo mi jasné, že jde o mě. Vždyť se na mně při svém prohlášení upřeně díval. Bylo mi z toho špatně a studem bych se nejraději zakopat do parket podlahy. Vícekrát jsem to už nezkoušel a raději unesl špatnou známku.

Později už jako učitel jsem si mnohokrát ověřil, že jen trochu zkušenému učiteli stačí jeden pohled do třídy, aby viděl ty žáky,  kteří zkouší opisovat. Pak šlo už jen o to, jak se k tomu sám postaví. Zda to bude tolerovat, nebo to udělá jako můj profesor angličtiny, nebo zasáhne opisujícího přímo při činu. Svým žákům jsem se snažil vštípit potřebu poctivého přístupu ke každé zkoušce. Hovořil jsem o tom, že nejde o samotnou zkoušku a z ní nepoctivě získanou známku, ale o vědomosti, které opisováním nezískají a tím vlastně škodí jen sami sobě. Věděl jsem, že tato moje snaha je marná. Že v našich zeměpisných šířkách  mají studenti opisování v krvi a patří k jejich běžným a očekávaným činnostem. Každá zkouška se tak stává opakovaným soubojem mezi učitelem a prověřovanými žáky. Usvědčí je? Potrestá viníky? Nebo bude hrát hru na Slepou bábu?

V boji s touto metlou každé zkoušky jsem zkoušel zrušit známky a hodnotit ji jinak, aby neúspěch žáky tolik jednoznačně „nebolel“. Ale nijak to nepomáhalo. Možná až teprve sám život žáky naučí, že … „s poctivostí nejdál dojdeš“. A nebo né? Nebo je tomu právě naopak? Skoro se mi chce napsat, že to v současné etapě vývoje naší společnosti platí přesně naopak. Takže když učitel nevidí, tak své žáky tím nejlepším způsobem připravuje na život?!

 Od řady učitelů, kteří učili na školách v jiných zemích vím, že tam se tolik neopisuje. Nemohu tomu věřit, ale proč by tomu tak nemělo být? Vždyť i tam k poctivosti při zkoušce jsou třeba dva, resp. tři. Stačí když spolužák nedá opisovat, viník nechce opisovat a učitel takového provinilce prostě vidí a veřejně označí. Tak jako to nepřímo a taktně udělal můj profesor angličtiny a tím mně z opisování „vyléčil“.  Dopracujeme se někdy takového stavu i v našem školství?


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.