POSLEDNÍ ŘÍDÍCÍ V ČECHÁCH

Obřady posledního rozloučení nevyhledávám. Ale na posledním rozloučení s panem řídícím Kořínkem jsem nemohl chybět. Je pro mne symbolem pomalu, ale jistě odcházející kantorské generace. Přiznám se, že jsem už dlouho neprožival něco tak intenzívně,  jako rozloučení s tímto nestorem kantorského rodu – snad posledním řídícím učitelem v Čechách

Vzpomínám na prvého řídícího, kterého jsem ve svém životě poznal. Byl to pan řídící  Vondráček ze školy, která sousedila s baráčkem mé babičky, kam jsem jezdil z velkého města na prázdniny. Měl se mnou stejně starého syna.  Ivo se jmenoval a dodnes si píšeme přání k Vánocům. Pan řídící dopadl špatně. Asi byl kantorský úděl nad jeho síly a proto  skončil v léčebně v Kosmonosích. Dalším v řadě byl pan řídící Koudelka. To byl kantor  se vším všudy. Navíc měl v obci asi 25 dalších funkcí ve všech možných institucích.  Měl z toho pořádný zmatek. a tak si jednou  spletl obálky a poslal na odbor školství žádost souseda Vohnouta o mimořádnou porážku prasete. Na shromáždění učitelů celého okresu mu to vedoucí odboru školství, za všeobecného pobavení kolegů učitelů,  povolil.  Dodnes se o tom na okrese vypravuje. S panem řídícím a jeho odchodem do důchodu skončila v obci svoji téměř stoletou existenci málotřídní škola. To v té době  nic výjimečného. Podobně tehdy zmizely další malé školy v okolních obcích. Ale pan řídící Miroslav Kořínek přežíval. Obešel několik okolních venkovských škol a všude byl oblíben a milován. Nezkazil žádnou legraci a rozuměl všemu. Byl výborný sportovec, později trenér a samozřejmě i skvělý kolega. Bylo osvěžením a zážitkem kdekoliv se s ním setkat. I po odchodu do důchodu byl plný života a vzpomínek na celoživotní kantorskou pouť. Až při rozloučení v obřadní síni jsem si uvědomil, že se již nikdy nepotkáme. Pocítil jsem, jaká je to ztráta a že on je možná poslední kantor z generace, o kterých kdysi psal spisovatel K. V. Rais. Byl jsem z toho pohnutý a prožíval emotivně  okamžik posledního rozloučení s ním. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem že podobně to cítí i několiák desítek rodinných příslušníků, sousedů, přátel a hlavně  jeho bývalých žáků. Do kolika srdcí a myslí svojí existencí a působením trvale vešel? Napadlo mně: Která jiná profese udělá člověka nesmrtelným?

 Obřad skončil a smuteční hosté se rozcházejí. Cítím že ve mně zůstává kus prádzného místa. Přitom nejde o pocit marnosti.  Vzpomenu na kolegu Miloše Novotného, řídícího učitele blízké málotřídní ZŠ Nemyčeves, kterého příspěvky plní prostor DUMů na tomto místě internetu. Ne, venkovští kantoři ještě nevymřeli a určitě hned tak nevymřou. A byla by to velká chyba. S nimi by odešlo kus velkolepé a užitečné  historie našeho školství!