Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

POTŘEBUJE SE UČITEL PRŮBĚŽNĚ VZDĚLÁVAT ?

Naivní otázka. Samozřejmě že potřebuje! A já bych to ještě zvýraznil. Je to jeho profesní povinnost. Jiná věc je, jestli to většina z nás chápe. A hlavně, jestli svoji povinnost chtějí naplňovat.  Obávám se, že ne!  Pak je na místě otázka: PROČ?

Vyjdu ze své osobní zkušenosti. S klidným svědomím mohu prohlásit, že jsem nikdy nezapomněl na tuto stránku učitelské profese a až do posledních let praxe jsem se ji snažil, naplňoval.  Většinou sám od sebe a z vlastní potřeby. Přiznám se bez mučení, že někdy také z donucení a přes vlastní přesvědčení.

     Už jako nastupující kantor jsem měl štěstí na inspektora, který měl pedagogický „čich“ a podpořil mně tím, že mne jako učitelského eléva vyslala v okresní delegaci těch „vyvolených“ na prázdninové Uherskobrodské dny. To bylo každoroční setkání učitelů z celé republiky, kde šlo hlavně o politickou demonstraci učitelské loajality s tehdejším režimem. Součástí týdenního setkání ale byly také pracovní semináře (v dnešním pojetí jakési pedagogické dílny), kde aktivní učitelé předváděli účastníkům své nápady a nové pohledy na výuku. Právě této šance jsem se chopil a poznal, že se dá učit jinak, než jsem dosud pamatoval ze svých školních let, jinak než nás připravovali na vysoké škole, jinak než učila většina mých kolegů na mé škole.

   Toto poznání jsem si přivezl jako vklad do další praxe a začal pomalu své prvé pedagogické pokusy. A zase jsem měl štěstí a další pomoc již zmíněného inspektora, který mně a kolegovi, který se do experimentů pustil na škole se mnou, vyjednal návštěvu Výzkumného stavu pedagogického v Praze. Tam jsme se setkali s odborníky, kteří v oblasti která nás zajímali, měli dlouholeté zkušenosti. A tak pokračovala moje dráha inovátora, ze které jsem nikdy nezbloudil a kterou jsem neopustil až do svého odchodu do důchodu.

     Je pravda, že většina dalších vzdělávacích aktivit byla vynucených. Po 5 letech povinný „postgraduál“ na vysoké škole, jako podmínka dalšího platového postupu. Ale ani to nebylo marné snažení, návrat k odborné přípravě byl po střetu s praxí velmi inspirativní. Pak různá politická školení učitelů, na které jsem byl jako mladý učitel delegován, nebo která se organizovala přímo na škole. Většinou přehlídka ztraceného času. Ale i tady se našla zajímavá setkání s chytrými a vtipnými lidmi, kteří i tuto nadirigovanou povinnost dokázali přetavit v podnětnou příležitost.

   Asi největší vnitřní boj jsem prodělal, když jsem se bránil tehdy povinnému studiu VUMLu, které bylo pro všechny vedoucí školské pracovníky povinností. Kličkoval jsem dlouho, ale nakonec mne i tato povinnost dostihla. A znovu si musím přiznat, že to nebyly tak docela ztracené tři roky. Mnohé jsem při studiu „politiky“ poznal a také pochopil. Organizátoři tohoto typu vzdělávání zapomněli, že je organizují pro myslící tvory, kteří si z každé přednášky dokázali odnést něco užitečného pro svůj život a práci. A kolektiv posluchačů, složený z představitelů různých profesí, byl pro mne, který se pohyboval v úzkém okruhu kantorů, velmi cenný a v mnohém mi otevřel oči. Uvědomil jsem si význam našeho povolání na straně jedné, ale zároveň viděl, že my učitelé zdaleka nejsme ti spasitelé lidu, apoštolové té nové společnosti budoucnosti, jak nám bylo na našich interních školeních předkládáno. Že v každé profesi lze najít něco pěkného a potřebného a že chytří a schopní lidé jsou i tam, kde se lidé živí „jenom“ svýma vlastníma rukama.

    Sám jsem často vyhledával různá krátkodobá školení a semináře, kde jsem se snažil pochytit co nejvíce z proměňující se techniky, což jsem pak rád a často přenášel do své výuky ve škole. Po své padesátce jsem zjistit, že bych měl ještě zapracovat i na své pedagogické kvalifikaci a přihlásil se k rozšiřujícímu studiu speciální pedagogiky. Byl jsem sice přijat na PF UK v Praze až na odvolání (nepřijetí v řádném termínu bylo zdůvodněno mají neperspektivností v oboru pro vysoký věk), ale dvouleté studium bylo pro mne velkým osobním zážitkem a přineslo mi tolik co všechna předchozí pedagogická školení dohromady.

     Těsně před důchodem jsem si pak ještě dovolil zabrousit i na pole ICT a stal se organizátorem v této oblasti na své škole. Byla to troufalost, ale určitě to nebyl můj omyl. Cítil jsem se i na tomto poli jako objevitel a dokazoval, že věk ve snaze po doplňování odbornosti, není žádným limitem.

      Při své celoživotní snaze po sebevzdělávání jsem se často cítil jako bláznivý snílek.  A tak jsem i byl většinou ve svém okolí hodnocen. Často jsem si kladl otázku, proč většina učitelů nemá potřebu na sobě dál pracovat a průběžně se vzdělávat? Jistě, mnozí k tomu měli své osobní důvody. Neměli prostě čas, podporu ve své rodině, nebyl tu ani zájem školy a tlak jejího vedení.  Svoji roli tu hrála určitá samolibost nás kantorů, kteří se programově cítíme být dokonalí v tom, co děláme a jakékoliv změny považujeme za zpochybnění vlastní dokonalosti.

   V těchto letech procházíme další z mnoha reforem našeho školství, která má toho hodně změnit. Prožil jsem takových snah několik a vždy to skončilo na neochotě učitelů obětovat svůj čas a energii k tomu dělat něco jinak a změnit mnohaletý zaběhnutý stereotyp. Mám obavy, že právě na tom se zadrhla i současná reforma. Pokud chceme opravdu něco změnit, musí být v nás bytostná touha po změně.  Snaha a odhodlání udělat něco sám se sebou.

    Obdivoval jsem v 70. létech přístup učitelek 1. stupně základní školy, které se po večerech poctivě učily množinovou matematiku a hledaly způsob, jak ji přiblížit svým malým žákům. Působil jsem na experimentální škole, kde se koncepce předem několik let ověřovala. Viděl jsem, jak to bylo právě pro učitele náročné. Ocenil jsem později jako ředitel činnost těchto učitelů (a hlavně učitelek), kteří změny tak dobře založili a žáky úskalím změny bez větších úrazů provedli. Nebylo jejich vinou, že celá koncepce pozdněji ztroskotala a nakonec i skončila ve slepé uličce. Skončila na neochotě a neschopnosti učitelů vyšších stupňů v jejich započatém úsilí dál pokračovat.

     Tak i dnes mám dobrý dojem z návštěv mateřských a nižších stupňů základních škol, kde je velká snaha tamních pracovníků (a znovu musím napsat, že jde v drtivé většině o ženy) zkoušet uvádět v život nové a tolik potřebné změny. Na 2. stupni je už daleko více skeptiků a kritiků, kteří často z vlastní pohodlnosti a neochoty na sobě třeba jen minimálně zapracovat, nové přístupy odmítají a postupně zametají pod koberec. Nechci být stejný skeptik jako oni, ale bojím se, co se s celým projektem stane na středních školách. A mám podezření hraničící s jistotou, že na vysoké se nové trendy vůbec nedostanou.

        Profese učitele je živý produkt, který potřebuje neustále očišťovat a oživovat. Pokud s tak neděje, proměňují se její nositelé ve ztuhlé a beztvaré sochy, se kterými není možná žádná komunikace a kteří své pozorovatele jenom odrazují a demotivují. Nevím, zda se někdy podaří vytvořit projekt, který by  všechny učitele opravdu nadchl a přesvědčil. Jakákoliv změna ve školství nemůže nikdy nastat někde mimo nás, nahoře na ministerstvu, nebo v nějaké výzkumné instituci.  Musí vzniknout dole mezi námi a začít musí od nás, učitelů. To není žádný objev. Je to pravda, kterou najdeme už v díle J. A. Komenského, na kterého se po celá staletí jako nositelé vzdělanosti odkazujeme. Měli bychom konečně podle  jeho zásad a neměnných rad začít i konat.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.