PROSADIT SE NENÍ SNADNÉ

Chce-li autor textu začít  publicistickou dráhu, musí se především obrnit trpělivostí. Měl by počítat s tím, že to nepůjde  snadno a rychle. Na straně autora je náročná povinnost –  naučit pro veřejnost psát. Ale to je jen jedna stránka věci. Druhou je způsob jak své příspěvky u redakce prosadí. A to je často těžší, než nějaký text vytvořit. Uplatnit své názory, vyžaduje autorovu správnou  taktiku. A právě o ní bude moje dnešní uvažování

Už dříve jsem psal o tom, že autor by měl dobře znát zaměření média,  do kterého píše. Vědět nejen o čem píše, ale jak píše. Žádný redaktor nedovolí, aby přijaté a později otištěné příspěvky šly mimo styl, který jím vedené médium naplňuje. Důležitá je už forma, kterou autor použije. I ona by neměla příliš vybočovat ze zvyklostí, které jsou v osloveném médiu běžné. Je pravda, že občas se v zájmu tříbení názorů podaří autorovi prosadit s příspěvkem, který je mimo zavedené zvyklosti. Ale to jde spíše o výjimku, v rámci polemiky, která je dnes v rámci taktiky boje o čtenáře velmi žádaná. Rozhodně takový styl psní nemůže znamenat pro autora nějakou trvalou přízeň a perspektivu.

Uvedu další zkušenost a tou je osobní kontakt autora s  redakcí. Nemusí to přitom být kontakt  „tváří v tvář“. Rozhodně se vyplatí, když autor pošle svůj příspěvek zcela konkrétnímu redaktorovi, nebo přímo šéfredaktorovi, než když ho pošle na adresu redakce. A vůbec nejlepší je, když je autor v osobním kontaktu s tímto redaktorem. Myslím tím úroveň komunikace mezi nimi na takové úrovni, že mu je redaktor schopen a ochoten napsat, co by měl v zaslaném příspěvku doplnit nebo změnit, aby měl  šanci projít redakční radou. Nebo mu doporučit o čem by měl psát, aby jeho práce přinesla očekávaný efekt. Pokud se autorovi podaří vytvořit takový pracovní kontakt  má z poloviny vyhráno.

Takový vztah se ale nerodí lehce a jeho vytváření trvá celé měsíce nebo roky. V několika případech se mi takový kontakt podařilo vytvořit. Je zajímavé, že častěji s redaktory, se kterými jsem v samých počátcích spolupráce měl v komunikaci problémy, nebo byl s nimi dokonce ve sporu. Právě taková pracovní výměna názorů později vedla k vzájemnému pochopení a podpoře. Stalo se mi to třeba ve spolupráci s redakcí oborného časopisu Včelař, kde jsem nemohl po celé měsíce prosadit žádný svůj příspěvek. Až po osobním setkání a vyjasnění toho co vlastně redakce potřebuje a uvědomění si vlastních možností  jsme našli společnou řeč. A pak přišlo období,  kdy jsem měl příspěvek v každém vydaném čísle časopisu. Asi nepřekvapí, že tato mimořádně plodná spolupráce skončila s výměnou redaktora a že mi zase několik měsíců trvalo, než jsem našel cestu ke komunikaci s novým pracovníkem redakce. Osobní kontakt a vzájemné porozumění mezi autorem a zodpovědným redaktorem média kam autor píše, je jedna ze základních podmínek dlouhodobé a perspektivní spolupráce autora s redakcí.