Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

RIVALITA NEBO SPOLUPRÁCE ?

O rivalitě nebo kolegialitě učitelů jsem již psal. Přesto se vracím k problému ještě jednou. Zatímco minule jsem se věnoval učitelům dosud vyučujícím mé žáky, nyní se zaměřím na následovníky, učitele vyšších stupňů škol, kterým své žáky předávám. Zkušenosti mám i  tímto směrem velmi pestré. Pamatuji kolegyni-češtinářku, která se pokusila mít připomínky k výuce paní profesorky své dcery, také češtinářky. Její dobrá snaha se nesetkala s jejím pochopením a dcera si s paní profesorkou v následujících létech užila své. K nejmenším invektivám  patřil častý dotaz paní profesorky před třídou, ať se doma zeptá maminky, jestli je to tak jak to říká, správně…

Je přirozené, že učitel je háklivý na kritiku svojí práce. Tím spíš, přichází-li kritika od učitele nižší kvalifikace, působícího na škole s nižším stupněm vzdělávání. Přitom jenom kvalifikace a typ školy nevypovídá vůbec nic  o jeho schopnostech učit. Ale tak nějak automaticky se předpokládá, že ti co učili žáky a studenty dosud,  učili méně kvalitně a jsou tedy méně schopní. Samozřejmě, že to není bolest jenom  učitelů středních škol, ale stejně přezíravě se  chovají učitelé 2. stupně ke svým kolegyním z 1. stupně základní školy. A  podobně učitelky základní školy se takto chovají ke kolegyním na mateřské škole. Považuji takový přístup za nesprávný. Nějaké dělení učitelů je možné jen na dobré a méně schopné či neschopné učit. Dovolím si porušit právě popsaný přístup, když vyslovím názor, že výuka nejmladších dětí je nejodpovědnější a tedy vůbec nejtěžší. Různým způsobem jsem poznal pedagogickou práci na různých typech škol a mám proto možnost takový názor vyslovit. Zvlášť vysoce si cením práce kantorů na 1. stupni základní školy, kteří kladou u svých žáků základy čtení, psaní, počítání. Působí na své žáky několik hodin denně a jejich stupeň vzdělání je čistě jejich zásluha a vizitka. Na žádném  jiném typu školy to tak jednoznačně neplatí. Podobně bych mohl pět chválu na kolegyně z mateřských škol, které své dětičky vyvádějí z kruhu rodiny a uvádějí je do světa, učí je základům komunikace s vrstevníky a dospělými. Jejich role je nezastupitelná a zásadní. Přesto se většina z nás, kteří posuzujeme práci svých předchůdců s dětmi chová podobně jako v popsaném případě paní profesorka-češtinářka:“Jenom já to dělám dobře a nikdo mi nemá co radit“.

Nejlepším lékem na nemístné sebevědomí je vlastní zkušenost. Paní kolegyni ze střední školy bych nechal alespoň týden učit češtinu žáky základní školy v 8. nebo 9. ročníku. Žáky různých zájmů a schopností. Ne tak přebrané, jací přicházejí s určitou motivací na střední školu (ale ani to už dnes tak docela neplatí). Určitě by jí i tak krátká doba stačila na změnu jejího názoru na práci učitele na nižším stupni vzdělávání. Vzpomínám, že i já jsem si začal daleko více vážit práce učitelů na 1. stupni ZŠ, když jsem na tomto stupni musel několik dní  jako ředitel suplovat za nemocnou kolegyni. Je známé pravidlo, že lepší vztahy jsou v učitelských sborech tam, kde jsou učitelé obou stupňů denně pohromadě. Vzájemně se informují, pomáhají si a diskutují. Než na školách, kde jsou sbory od sebe místně odděleny a učitelé se vidí jednou za několik měsíců na pedagogické radě.

Přezíravé chování učitelů mezi sebou navzájem je neduhem naší profese a zatím není síla, která by ho alespoň zmírnila. Určité pokusy už tady ale existují. Například přímé diskuse učitelů různých typů škol a poznání specifik  práce jednotlivých typů škol. To vede k pochopení jednoho pro druhého a vzájemné podpoře. Tím bylo a snad ještě stále je pedagogické hnutí PAU (Přátelé angažovaného učení), které takovou možnost setkání učitelům nabízí


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.