Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

SETKÁNÍ PO 50ti LETECH

fotka[1]Konec školního roku je obdobím srazů bývalých spolužáků. O takových srazech jsem kdysi něco už na svém blogu napsal. Zatímco v příspěvku jsem se tehdy věnoval srazům svých bývalých žáků, tentokrát jsem se účastnil setkání se svými spolužáky, po dlouhých 50 letech.

Musím přiznat, že jsem pozvání přijal s určitou dávkou zvědavosti. Jestlipak někoho z přítomných vůbec poznám? A poznají oni mně? Půl století je přeci jen dlouhá doba, kdy se člověk hodně vizuálně promění. A pak ta paměť, ta po tolika letech už dobře neslouží.  Takže v mém případě bylo setkání spojeno s napjatým očekáváním i určitou trémou.

     Na místě srazu jsem byl jako jeden z prvých. Mohl jsem tak v klidu pozorovat přicházející účastníky a pokoušet se přiřadit k nim jména a příjmení. Přiznávám, že jsem to rychle vzdal. Moje paměť zcela selhávala a dokonce i po vzájemném představení jsem u některých účastníků marně hledal jejich dávnou podobu.  Samozřejmě byly i výjimky, v podobě výrazných osobností třídy, na které zapomenout nejde. Na setkání se představili v dávné formě, i když často jen tón jejich hlasu a typická gesta připomínala, že jsme kdysi společně prožili několik let ve stejné třídě, společné lavici.

   Setkání mne v mnoha směrech překvapilo. Už tím, že se dostavila většina pozvaných a že skutečně přišli ti, co slíbili přijít. A že se i po tolika létech projevil efekt, který znám z podobných setkání svých bývalých žáků. Stroj času jakoby se najednou zastavil a všechny vazby, které mezi námi kdysi byly,  začaly znovu fungovat. Bavič třídy je stále tím vtipným a pohotovým bavičem. Organizátorka třídního života se  nezapřela ani při organizování setkání a předseda oddílové rady stále umí setkání zahájit a držet nezkrotný kolektiv v mezích organizované zábavy. Ale čas se nezastavil a 50 let, které nás rozdělily, velmi rychle zacelily vzpomínky a vyprávění prožitých osobních příběhů.

   A tak se vzpomínalo na hodnou a milou třídní učitelku, která zemřela teprve před několika málo lety. Připomínaly se školní výlety, oslavy i všední události školního života. Došlo na vyprávění z vlastních životních strastí i radostí. Většina účastníků přivezla fotografie ze školních let, ale i fotografie svých dětí, vnuků a vnuček, dalších rodinných příslušníků. Zábava se rychle rozproudila a čas utíkal neuvěřitelnou rychlostí.

     Při pohledu na své znovuobjevené spolužáky a spolužačky jsem si uvědomil to, co jako učitel vnímám u svých bývalých žáků. Je těžké odhadnout v době školní docházky budoucí uplatnění spolužáků. Život s někým nečekaně zacvičí a srazí jeho ambice a ideály. Jiné zase štěstí, náhoda, ale i vlastní přičinění vynese do výšin a na vrcholy v době školní docházky netušené. Život je přísným soudcem a korektorem životní dráhy každého člověka. I proto jsou podobná setkání užitečná a tolik zajímavé. Šanci k úspěchu a životnímu uplatnění má každý. Ale nikdo  nemá předem svoji jistotu šťastného a spokojeného života.

     Závěrem úvahy se sluší poděkovat organizátorům setkání. Bez jejich vytrvalosti, neuvěřitelného úsilí v bádání po členech třídního kolektivu rozprchlých doslova po celém světě, by podobné setkání nikdy nebylo. Chci proto poděkovat spolužačce Evičce, že nelitovala času a pátrala tak úspěšně, že nás dala po 50ti letech znovu do houfu. Pozvala, zařídila místo setkání a tolik se starala, aby setkání bylo úspěšné. My ostatní jsme pak už jen jen přijeli, pobyli, zavzpomínali a slíbili si, že se zase za 2 roky určitě znovu sejdeme. Snad ve stejném složení a ve stejné dobré náladě.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.