Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

ŠKOLA JE BLÁZINEC …

… kde si pár pacientů hraje na učitele!

Hláška, která je i názvem skupiny na facebooku, která má už skoro 40 tisíc příznivců. To mě přivedlo k myšlence, že na ní musí něco být a hledal v paměti potvrzení takové domněnky. 

 

Vybavuje se mi ze školních let hned několik kantorských „figurek“. Třeba naše starší učitelka zeměpisu na osmiletce, které jsme přezdívali Mikyna. Chodila do třídy s dvoumetrovým ukazovátkem, kterým dosáhla od tabule až někam do třetí lavice. Nutila nás učit se nazpaměť text v učebnici a ten pak příští hodinu zkoušela u tabule. Běda, když jsme třeba jen jedno slovo z textu vynechali. Anebo si, nedej Bože, nějaké dokonce přidali. Ukazovátko se  svižně rozkmitalo a předvedlo nám svoji pružnost na patřičné části těla. A když byla ve třídě někdy pohoda a ona si chtěla trochu odpočinout, odložila své dlouhé žezlo na hlavy spolusedících spolužáků a nechala ho tam uložené třeba i několik dlouhých minut. Nebohá dvojice,  navzdory křečím v krční partii,  nesměla se ani hnout. Nikdo si neuměl představit co by se asi dělo, kdyby náhodou z jejich hlav sklouzlo Mikynino  „právo“ na zem.

      Po ní jsme dostali dalšího adepta na školní blázinec. Ten nám zase celé hodiny místo vyučování vykládal o chorobách své nebohé manželky. Měla snad všechny nemoci, co jich mezi lidmi existuje. Počínaje  alergií na na všechno, přes noční záchvaty záduchy,  až po opakujícími se koliky a srdeční slabost. Když jsme to poslouchali skoro celý školní rok, tak jsme se jednouuž tak naštvali  že jsme si  šli  stěžovat do ředitelny. Ředitel na nás  koukal, cože si to zase vymýšlíme. Můžeme být rádi, že se při hodině nezkouší a my neuznalí nechápeme, že nás pan učitel přece učí příklady ze života. Přesto si kolegu  zavolal do ředitelny a domluvil mu, ať své zdravotní osvěty na čas nechá. A ten nám pak v rámci odvetných opatření ve třídě pěkně zatopil. Začal zkoušet každou hodinu a  dokonce i to co nás měl od začátku roku v zeměpise naučit a nenaučil. Když jsme se bránili, že jsme to  neprobírali, odpověděl nám: „A k čemu máte vy podrazáci učebnice? Jen se to z nich pěkně naučte!“ Znovu si jít stěžovat jsme se již raději nedovážili a dřeli se texty z učebnice dál, jak jsme tomu byli naučení od Mikyny.

Ve vzpomínkové zeměpisné anabázi pokračuji vzpomínkou na pana profesora zeměpisu na střední škole. Ten nás učil hledat ve vlakovém jízdním řádu. Na tom by nebylo nic špatného. Ale my jsme museli umět zpaměti odříkat všechny stanice, ve kterých vlak zastaví z místa výjezdu až do místa příjezdu. A když neměl náladu, chtěl na nás i časové údaje jednotlivých vlaků. Asi proto ještě dnes umím jmenovat všechny stanice mezi Hradcem Králové a Jičínem. Dokonce i s hodinami odjezdů a příjezdů. Je moje smůla, že časy se změnily a to co platilo před 40 léty je dnes už zcela jinak a už k docela přesně neplatí.

To na „vysoké“ jsme měli jiného frajera. Učil nás marxismus, a protože to bylo na konci šedesátých let, tak nějak ztratil motivaci a elán k tomu, aby z nás vychoval stoupence režimu. A tak jednou přinesl na seminář Marxův Kapitál, knihu o 700 stránkách. K tomu měl ostře nabroušenou sekeru. Čekali jsme, co se to bude dít za exekuci. Položil nám problémovou otázku, až po kterou stránku se sekera při jednom plynulém tesu zasekne do Kapitálu. Přitom fakt nešlo o žádnou  srandu. On to myslel vážně a dokonce to klasifikoval. Kdo se trefil do jisté tolerance, měl jistý zápočet do indexu. Zkuste hádat, jak to dopadlo? Sekera se zastavila na 356. stránce a zápočet udělala celá třetina z přítomných. Bohužel na tyto kratochvíle  nakonec nejvíc doplatil sám. Na začátku 70. let byl ze školy vyhozen, také za své netradiční hrátky s Kapitálem, když to na něj někdo „píchnul“. Nebo se tím dokonce v kabinetu chlubil?  Oháněl se pak sekerou víc než 20 let v lese jako dřevorubec. Konečně, měl k tomu z vysoké školy skvělou průpravu právě v sekání Kapitálu.

Ale už dost dávných vzpomínek. Posuňme se v čase do doby nedávné.  Co moji kolegové na školách kde jsem působil? Kandidátů na blázinec bylo mezi nimi také dost. Vzpomenu alespoň  jednoho. Pro změnu to byl dějepisář. Ten se při výkladu dokázal tak rozpálit, že mu šla až pěna od úst a nejblíže sedící žáci roztahovali nad sebou deštníky, protože jinak byli zcela mokří od toho, jak silně při svém ohnivém výkladu prskal. Žáci mu říkali „Samonasírač“. Vždycky si našel důvod, proč se rozčílit. Stačila mu k tomu jakákoliv záminka, či „historická“ událost. Putoval mezi školami, protože déle než 2 roky na jedné škole nevydržel. Nakonec jeho putování zastavil sám Komenský, který mu v jedné sborovně spadl v sádrové podobě se skříně na hlavu a donutil ho odejít do předčasného důchodu. Učitel národů se už na to jeho pedagogické snažení nemohl dále nečinně dívat.

Nakonec trochu sebekritiky. Pátrám v paměti, kdy jsem se já sám mohl jevit v očích svých žáků jako kandidát na ústavní léčení. A samozřejmě jsem takových momentů našel také dost. Mohl jsem se tak jevit svým žákům při organizování rozmanitých aktivit, zábavných her a soutěží, které se povrchnímu pozorovateli od představy výuky ve školní třídě na hony vzdalovali. Svým kolegům jsem mohl tak připadat, když jsem ve své době pozval třídu k nočnímu vyučování, od 19. hodiny večerní do 7. hodiny ranní. A oni ti blázni opravdu přišli a my se celou noc učili (podle mé představy jsme si hráli). Ještěže nám to rodiče těchto nebohých žáků všechno trpěli a tolerovali.

Musím říci, že mně se všechny takové bláznivé nápady nikdy bláznivými nezdály. A platí to i pro mé bývalé učitele. Možná že i ta naše Mikyna  s dlouhým ukazovátkem považovala svoji výuku za správnou a jedině možnou. A její kolega měl opravdu nemocnou manželku a potřeboval se nám denně svěřovat s jejím zdravotním stavem.  A my jsme to jen nepochopili jako projev jeho důvěry k nám. Nebo ten profesor s jízdním řádem tolik rád cestoval vlakem a opravdu ho uměl celý nazpaměť a považoval to za užitečnou dovednost, kterou nás chtěl v dobré víře a  pro naše dobro také naučit. Je fakt, že se mu to docela povedlo. Nikdo ze známých neuměl tak dobře vyhledat vlakové spojení, jako jsem to díky jemu uměl po celý život já. Škoda že dnes už to neuplatním. Počítač je rychlejší.

   Škola je svázaná se životem. A skutečný život přináší také denně mnoho humorných či dramatických situací. Proč by škola měla být v tomto směru nějakou výjimkou? To by přece nebylo normální! A že jsou mezi námi učiteli lidé na první pohled s diagnózou bláznů? To nemohu popřít a ani potvrdit.  Ať je to tak či jinak, alespoň mají naši žáci na co po celý život vzpomínat. Ttak jako často a  rád, s notnou dávkou nostalgie vzpomínám ně i já.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.