Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

ŠKOLNÍ SLAVNOSTI

Školní slavnosti jsou významnou součástí tradic, o kterých jsem tady psal nedávno. Dovolují shromáždit žáky školy, nebo několika tříd, za účelem významné návštěvy, kulturní akce, oslav výročí. Je to příležitost, která stmeluje kolektiv školy a dává všem zřetelně najevo: My všichni, co jsme tady a teď, k sobě nějak patříme.Tvoříme společenství této školy.

Mám pocit, že v současnosti školní tradice ztrácejí na „dechu“ a z programových cílů škol se stále víc a více vytrácejí. Napadlo mně to, když jsem listoval starými školními kronikami, z doby „první republiky“, kdy zápisy dokládají, že se slavilo často a na různá témata. Důvodem byl den narozenin prezidenta republiky, kulaté výročí slavného rodáka, ale také jen příchod jara, nebo začátek a konec školního roku. Velmi často  byly oslavy spojovány také s různými církevními svátky. Když jsem si nedávno pročítal svůj „školní deník“ z 50tých let, tak jsem  tam také zaznamenal velkou frekvenci školních oslav. Místo církevních oslav se slavila výročí politická – 1. máj, MDŽ, VŘSR, výročí osvobození a vznik republiky, Den armády. Pak to  byly různé pionýrské slavnosti a sraz.  Zarazilo mě, s jakým nadšením jsem jejich průběh popisoval a  naplno prožíval. A některých se účastnil nejen jako  pouhý divák , ale jako účinkující na slavnost před svými spolužáky a učiteli. Je pravda, že tehdy užtaké  fungoval školní rozhlas. A tak se výročí často odbylo ve třídě, poslechem projevu ředitele, nebo některého z učitelů právě ze školního rozhlasu.

   A co dnes? Jsou školní oslavy ještě aktuální? Samozřejmě že se slaví. Ale méně a jinak. A co se dnes na školách slaví?  Z minulé éry zůstal asi jen  Den dětí.   MDŽ nahradil Den matek. Ale zase přišly nové svátky a důvody slavit, např.Valentýn a nebo Halloween. Někde  se jako novinka oslavují „čarodějnice“, nebo svátek „slunovratu“, či Den Země. A často opakované a pro veřejnost vděčné  Dny otevřených dveří školy, kde se o volném dni prezentuje celá škola. Vývoj přináší změny a to je určitě pozitivní. Co se však z těchto oslav vytrácí, je aktivní účast žáků na jejich přípravě a průběhu. Přitom právě to je to nejcennější, a znamená více něž jejich vlastní průběh a konečný výsledek.

   Vzpomínám na své školní oslavy, kdy jsme týdny dopředu nacvičovali své vystoupení. Brali jsme to velmi vážně, jako otázku své osobní cti. Snažili jsme se vše naučit tak, abychom vystoupení nepokazili a neudělali sobě a ani ostatním vystupujícím spolužákům ostudu. Před ostatními spolužáky, kteří byli jen pouhými diváky, jsme se cítili být důležití a významní. Těšil nás jejích zájem a někdy i obdiv a po úspěšném vystoupení i pochvala přítomných rodičů, sourozenců, učitelů a známých přítomných na oslavě. Zanedbatelné pro nás určitě také nebylo, že jsme nácvikem a vystoupeními zameškali část školní výuky, což jsme brali jako jedinou odměnu za předvedený výkon. Nevědomky jsme se při nácviku a celé té slavnosti hodně naučili. Naši šikovní učitelé nás vedli k samostatnosti, sebedůvěře, píli a nadšení, což jsou vše dobré životní pocity a vlastnosti, které se snad někdy budou hodit.

   Později jsem se jako učitel stal i organizátorem takových oslaví. Jako učitel technických předmětů jsem na malé škole musel učit i hudební výchovu, na kterou nebyl na škole aprobovaný učitel. Ředitel zjistil, že hraji na kytaru a to byla z jeho pohledu dostatečná kvalifikace k výuce… To jsem ale nevěděl, že s výukou hudebky je spojena i povinnost připravovat a vystupovat s dětmi veřejně. Musel jsem založit pěvecký soubor (tehdy ho měla každá, i ta nejmenší škola) a s pásmem písniček, doplněných básničkami nacvičenými češtinářem, jsme po večerech vystupovali na veřejných schůzích a shromážděních. Byl to někdy pořádný trapas, ale dětem to moc nevadilo a asi jim to něco do života přeci jen dalo. Když nic jiného, tak zajímavé vzpomínky, které mi po létech mnozí připomínají a vzpomínají na ně víc, než na moji matematiku či fyziku, kterou jsem je řádně ve škole učil.

    Slavnosti na škole jsou činnosti, které by na školách měly v nějaké inovované podobě zůstat.  Dnes se slavnosti řeší nejčastěji dovezenou a zaplacenou kulturou. Nic proti tomu, ale děti jsou při těchto akcích převážně pouhými pasivními diváky. Většinou je program ani příliš nebaví, a tak dělají problémy. Nechtějí se akce vůbec účastnit a když jsou donuceny, tak zlobí. Slavnosti se tak stávají utrpením a „noční můrou“ pro na slavnosti dozorující učitele. Navíc umělci vyžadují za často hodně průměrné vystoupení na dětech „hříšné peníze“. Přitom program nacvičený samotnými žáky není spojen s finančními náklady: Jejich spolužáci jsou zajímavější objekty k naslouchání a pozorování, než nudný host-umělec. Potíž je v tom, že nácvik takové akce stojí hodně času a úsilí učitele, kteří program musí vymyslet, sestavit, s dětmi nacvičit a pak předvést. Dovezená kultura je sice drahá, ale přichází hotová a učiteli nepřináší, kromě nepříjemností se žáky,  námahu a nároky na přípravu ze strany učitelů. Nás učitele by mělo zajímat, co taková akce dává především našim žákům!  


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.