Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

TĚŽKÝ ÚDĚL UČITELE

 Vždycky mne překvapí když objevím v průzkumu oblíbených povolání profesi učitele na samé špičce pomyslného žebříčku. A to navzdory jiným průzkumům, které dokládají malou oblibu školy jako instituce u současných studentů a žáků. Navzdory negativním vzpomínkám na mládí a na školu, jsou dospělí ve vztahu k učitelům mimořádně  tolerantní. Ani aktuální aféry představované těžko zdravým rozumem vysvětlitelným  jednáním našich kolegů na  Západočeské univerzitě v Plzni,  tento obraz u veřejnosti asi mnoho nemění. To samozřejmě není samo sebou a není pochyb o tom, že to vyžaduje nemalé oběti každého z nás, kteří  povolání učitele vykonáváme. Poznamenává to nejen profesní část našeho života, ale i tu soukromou a osobní.

 Jsem důchodce, tedy občan bez závazků a povinností, provázejících člověka v aktivního etapě jeho života. Měl bych se proto oprostit od celoživotních stereotypů, které mne nutily naplňovat svoji profesní roli učitele. O jakou roli tu vlastně jde? Já sám jsem ji viděl v tom, že se ve svém jednání a vůbec v  životě chovám tak, aby moje zásady nebyly v rozporu s tím, co říkám a vyžaduji od svých žáků. Když to domyslíme, tak je to docela těžký úděl. Začíná  už ve vlastní rodině a pokračuje v desítkách situací  každodenního života . Projevuje se v  setkávání s lidmi, v mojí reakci na jejich podněty a názory. Podvědomě jsem vždy cítil, co je ode mne jako ujčitele očekáváno a mojí velkou snahou bylo tuto představu co nejlépe naplnit. I když jsem se v té cfhvíli necítil právě nejlépe a měl nutkavou potřebu vyjádřit hlasitě svůj odlišný názor na poměry ve svém okolí, vždy mně přidržela „na řetěze“ povinnost hrát dobře svoji roli rozumného a ke svému okolí vždy chápajícího člověka. Kde jsem se tomu všemu naučil? Viděl jsem to na vzoru chování svých blízkých, ve velké většině také učitelů, ale i svých kamarádech a přátelích, kteří ode mne přirozeně očekávali právě takové vystupování. Šlo to tak daleko, že jsem v každém  člověku kterého jsem potkal, viděl svého bývalého, nebo budoucího žáka. Vznikal ve mně pocit, že není místa na Zemi, kde bych se před svým údělem schoval, odpočinul si tam  jako normální a ničím nezatížený a zcela nezávislý člověk.  Časem jsem si na svůj profesní úděl zvykl a začal ho denní praxí dokonce živit a rozvíjet. Radil jsem i tam kde jsem nemusel, vyjadřoval se i k tomu, co na mně nikdo nežádal a předváděl se  v situacích, kdy to nebylo vůbec potřeba. Dostával jsem se tak do situací, o kterých hovoří četné anekdoty o učitelích. I zcela neznámý člověk přesně uhodl moje povolání, třeba  jen po několika minutách vzájemné konverzace.

     Těšil jsem se, že se tohoto životního stigmatu zbavím odchodem do důchodu  a že  konečně budu moci žít svobodně, jako každý jiný člověk. Očekával jsem, že konečně odhodím přetvářku a budu se vyjadřovat k věcem, tak jak je skutečně cítím. Ve svém projevu budu používat slovníku, který jsem v sobě doposud podvědomě  a přísně cenzuroval. Ale co to? Ono se mi to nějak nedaří! Krátce řečeno, moje očekávání se nesplnilo. Zjistil jsem, že v životní etapě důchodce celoživotní stereotypy setrvačností fungují stále v nezměněné podobě  dál. Nejen uvnitř  mé osoby, ale i v mém bezprostředním okolí. Uvědomil jsem si to, když mě včera listonoška přes ulici hodně nahlas oslovila: „Říkám to správně, když říkám vaší sousedíce že jí nesu ZPRÁVU a ne SPRÁVU? Vy jako učitel to přeci musíte vědět!“ A bylo jí jedno, žeučitel matematiky nemusím přece vědět všechno. A já to samozřejmě věděl a její názor potvrdil! Listonoška mi dala poznat, že profesní stigma učitele vyžaduje, abych věděl všechno. Svého údělu, jak se mi dnes jeví,  se už do smrti nezbavím…


    nikdo zatím nehodnotil

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    "Časem jsem si na svůj profesní úděl zvykl a začal ho denní praxí dokonce živit a rozvíjet. Radil jsem i tam kde jsem nemusel, vyjadřoval se i k tomu, co na mně nikdo nežádal a předváděl se v situacích, kdy to nebylo vůbec potřeba. Dostával jsem se tak do situací, o kterých hovoří četné anekdoty o učitelích. I zcela neznámý člověk přesně uhodl moje povolání, třeba jen po několika minutách vzájemné konverzace".
    Oceňuji vaši upřímnost a děkuji za upozornění :-), myslím, že na to si mnozí z nás musí dávat pozor.