Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

PROKLETÍ UČITELSKÝCH DĚTI

Nikoho snad nepřekvapí, když řeknu, že učitel je vedle své profese také rodič a má děti, které jsou přirozeně školáky. Tato dvojrole  přináší neuvěřitelnou kombinaci nejrůznějších životních situací, které jsou výživnou základnou pro nejrůznější dohady a střety s okolím učitelské rodiny. Ať je tomu jakkoliv, role učitele-rodiče není snadná ani pro ně, ani pro jejich děti. Mohl bych o tom hodně vyprávět. Jsem typické učitelské dítě. Ze svých pocitů vyberu alespoň několik malých postřehů.

Nepamatuji se, že by mi to rodiče často a opakovaně připomínali. Sám jsem nějak vnitřně cítil, že jako dítě učitelů, jsem ostatními lidmi posuzován přísněji než moji vrstevníci. Očekávalo se, že se budu dobře učit a vždy se příkladně chovat. Budu živým obrazem nároků, které mají moji rodiče na své žáky. Ač jsem nikdy nebyl konfliktním žákem, musím přiznat, že jsem tuto roli vnímal  často jako břemeno. Omezovala mě v běžných dětských aktivitách, při aktivní účasti na lumpárnách spolužáků, při komunikaci s dospělými. Neustále jsem měl na paměti, že jsme živou maketou svých rodičů – pedagogů. Později jsem se sám stal učitelem,což mělo svoji logiku právě v tom,co jsem  výše popsal. Vlastně jsem ani nikdy o jiné životní roli neuvažoval.

Když jsem se stal učitelem a měl děti, role se najednou vyměnily. Je pravda, že jsem dovedl pochopit co ve škole moje děti, jako potomci učitelů, prožívají. Ale nikdy jsem si nemyslel, že ani v této proměněné situaci to není pro rodiče-učitele role o nic lehčí než ta bývalá role dítěte. Často jsem řešil, jak se v při řešení problému svého dítěte zachovat. Zda být víc chápajícím a tolerantním rodičem, než zásadovým a nekompromisním učitelem. Hledání té správné míry působení bylo mnohdy velmi těžkou rolí a bylo to jako vážení léčiv na lékárenských vahách.

Je pravda, že učitelské děti jsou v kolektivu svých vrstevníků v neobvyklém postavení. Pokud se jim daří a jsou úspěšní, je to zdůvodňováno tím, že mají ve škole,  z titulu funkce svých rodičů,  protekci. Pokud mají naopak nějaké problémy a nedaří se jim, je to neschopnost jejich rodičů, kteří něco chtějí na ostatních a u vlastních dětí to prosadit neumějí. Dítě i rodič tak žijí v permanentním stresu a nejistotě, co jim příští den ve škole přinese.

Možná jsem ve své úvaze situaci přiostřil. Možná že pozice učitelských dětí není tak dramatická. Ani já jsem ji tak nikdy nevnímal. Těšil jsem se ze zájmu a důvěry svých spolužáků, která nevyplývala jenom z postavením mých rodičů, ale přispěl jsem k tomu svým osobitým jednáním a chováním.  Později jako učitel jsem prožíval úspěchy i nezdary svých dětí a nikdy jsem nezneužil možnosti ovlivnit jejich prospěch či řešení problémů v chování. Je ale pravda, že učitelské děti jsou více vidět a jsou přirozeně středem zájmu spolužáků, učitelů školy kam docházejí i celé veřejnosti. Ale pokud obě pozice ( dítěte i učitele) vnímáme normálně a bez předsudků, nemusí a také nedochází k větším problémům. Být učitelským dítětem je stejné, jako být dítětem lékaře v nemocnici, kde pracují jeho rodiče v roli lékaře.  Nebo dítěte v roli nakupujícího v obchodě, kde některý z rodičů prodává. Může to být v danou chvíli určitou výhodou, ale nemůže jít o nějaký pro dítě  životně významný vliv. Možná že dítě lékaře má v nemocnici větší pozornost ostatních lékařů. Dítě prodavače má lepší přístup k novému prodávanému zboží. Ale to vše ho jistě  ani nevyléčí z jeho zdravotních potíží a neudělá ho trvale bohatým. Tak i učitelské dítě škola nenaučí více než ostatní žáky, pokud k tomu samo dítě svým úsilím  nepřispěje.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.