Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

UMÍSTĚNKY

O  prázdninách mne navštívila manželská dvojice bývalých spolužáků z pedagogické fakulty. Neviděli jsme se víc než 40 let, takže bylo o čem vyprávět a na co vzpomínat. Nejvíce mne překvapilo, kde se tato kantorská dvojka ocitla a celý život působila. Bylo to místo  v odlehlém pohraniční. Jak se na tak vzdálenou „štaci“ dostala? No přeci na „umístěnku“.

 

 

Kdo z mladších učitelů to ještě pamatuje? Většina z nich možná ani neví, co to ta umístěnka byla! Šlo o jakýsi poukaz (ale lépe napsat, že to byl příkaz) pro mladé učitele, absolventy s pedagogickým vzděláním,  na volná učitelská místa na školách v rámci kraje. Šlo zpravidla o školy vzdálené od centra, nejčastěji v pohraničí, o které nebyl žádný zájem a byl zde permanentní nedostatek učitelů.

Vzpomínám na svoji osobní zkušenost. Rok, kdy jsem opouštěl pedagogickou fakultu byl zcela výjimečný, protože studium se tenkrát prodlužovalo ze 3 na 4 roky a jenom asi třetině z nás bylo dovoleno vykonat státní zkoušku a nastoupit do praxe. Čtvrtý rok jsme mohli dostudovat dálkově, spolu s napsáním a obhajobou diplomové práce. Za této situace jsme si mysleli, že nabídka volných míst bude převyšovat počet těch, kteří se o volná místa budou ucházet.  Ale naše naděje se nesplnily. Nabídka zhruba odpovídala počtu těch, co fakultu opouštěli. Bylo nám slíbeno k výběru 40 míst, ale v den, kdy mezi nás přijeli s konkrétní nabídkou inspektoři z jednotlivých okresů, už těch míst bylo jenom 30. Těch 10 lukrativnějších bylo již před výběrem obsazeno těmi šikovnějšími spolužáky.

     Nabízela se nám místa většinou na malých školičkách, docela na konci světa. To sice odpovídalo naší romantické představě o tom, jak a kde chceme začít svoji pedagogickou dráhu, ale realita byla poměrně krutá. Problémem bylo na těchto školách  naplnit svůj úvazek vystudovanými obory a my věděli, že budeme muset učit doslova všechno, co se nám nabídne. Dalším potíž  byla s  ubytováním. Jen některé školy nabídly mladým kantorům byt a většina z nás skončila zpočátku  v podnájmu. Prošli jsme si hodně těžkým obdobím. Já jsem prvý rok obýval  sklad učebnic na škole, který se mi stal dočasným domovem. Vybral jsem si sice větší školu, ale řediteli se pro mladého a neznámého kantora najít podnájem nepodařilo. Na druhou stranu to byla pro nás začátečníky velká „škola života“. Ocitli jsme se v novém prostředí, odkázáni sami na sebe, závislí na pomoci a ochotě těch starších a zkušenějších kolegů a kolegyň. Po pravdě je třeba přiznat, že se nám nejen ředitelé, ale i většina místních učitelů snažila podle svých nejlepších sil pomáhat a radit. Je pravda, že hodně  z nás během několika let z těchto „pedagogických vater“ odešla do větších a dopravně dostupnějších míst. Ale byli takoví, kteří na tomto prvém místě vydrželi po celou svoji pedagogickou dráhu. Založili zde svoji rodinu a z původního místa z nouze se pro ně toto stalo novým domovem. To je právě případ mých spolužáků, se kterými jsem se po tak dlouhé době sešel. Z jejich vyprávění jsem si ověřil, že problémy a kantorský život je všude v podstatě stejný. A že  záleží jen na samotném učiteli, jak se vyrovná se specifiky místa svého působení. Platí osvědčené,  že „všude žijí lidi“ a jejich děti, které je třeba vzdělávat.

Umístěnky jsou již dávno mimo realitu.  Docela by mně zajímalo, jakými cestami se dnešní absolventi dostávají na svá prvá učitelská místa? Něco málo o tom vím! Ale rád se nechám těmi informovanými poučit.


    hodnotili 3 uživatelé

7 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Milý pane Oldřichu, děkuji za krásné zavzpomínání. Neprožila jsem sice podobná dramata, ale umístěnku jsem také ještě dostala. Vzhledem k tomu, že jsem "vyfasovala" školu 7 minut pěšky od bytu, jsem považovala tento způsob hledání zaměstnání za přijatelný a nijak jsem se nad ním nepozastavovala. Mou jedinou podmínkou bylo, abych nemusela na stejnou školu, kam jsem chodila jako žákyně. Neměla bych dobrý pocit, když by se z paní učitelek a pánů učitelů najednou stali kolegové...
     
    I mne by zajímalo, jak si mladí učitelé v současnosti hledají místo. Doufám, že někdo zareaguje...

  2. avatar

    Snad mohu přispět svými čerstvými zkušenostmi. Tak třeba k úplně prvním učitelským zkušenostem jsem přišla jaksi nechtěně a ze známosti. Bylo to hned v prváku na vysoké.  Bavila jsem se se svými mensovními přáteli a když zjistili, kam jsem se dostala na školu, nabídli mi "brigádu". Ani jsem se nestačila rozkoukat a už jsem učila 2 hodiny týdně biologii na soukromém mensovním gymplu.
    Místo, které mně čeká teď mě stálo 2 vlny rozesílání životopisů po třech okolních okresech. První várku jsem rozesílala na základní školy a gymnázia před rokem (ještě s vědomím jednoho semestru na VŠ) a místo se nenašlo. Odepsal jen zlomek ředitelů. A letos v lednu jsem posílala várku druhou (už s diplomem). Tentokrát už i na odborné střední školy. Zpětná odezva byla asi poloviční. V mém městě navíc právě slučovali školy a tak bylo učitelů nadbytek. Nakonec se někdy v březnu ozvala paní ředitelka, které jsem také posílala životopis, že jí jde paní učitelka přírodopis do předčasného důchodu.
    I další spolužáci našli místo buď přes inzerát, nebo zasláním životopisu na školu.

  3. avatar

    Ráda připojím své zkušenosti z Francie. Tam spadají učitelé do kategorie státních zaměstnaců a když vykonají příslušnou zkoušku, ke které se mohou přihlásit až po ukončení pětiletého studia (příprava na ni trvá minimálně rok, často i dva nebo tři), mají už práci jistou až do konce života. Umístěnky tam totiž fungují dodnes a kariéru učitelů řídí ministerstvo. Mají velmi komplikovaný systém bodů a na ta nejprestižnější místa je potřeba mít hodně bodů. Ty učitel dostává za odsloužené roky, ale také na základě kvality výuky. Začínající učitel tedy má nejméně bodů, což většinou znamená ty nejhorší školy. První rok mají učitelé status stážisty a většinou jsou těch nejhorších škol ušetřeni. Druhý rok už jsou ve své funkci potvrzeni a protože mají málo bodů, nemohou si moc vybírat. Celá země je rozdělena na několik akademií, každý učitel požádá o místo v akademii, kde chce učit, vše pak závisí na počtu bodů. Začínající učitelé mají najvíc velmi často zvláštní status "TZR", což by se dalo přeložit jako suplující učitel, protože pro fixní místa je potřeba hodně bodů. Často proto stráví první léta své kariéry jako suplující. Když vše shrnu, tak si učitel vůbec nemůže vybrat školu, takže je to trochu loterie.

  4. avatar

    To musí být Zuzano ve Francii opravdu napínavé. Zvlášť, když se učitel rozhodne pro partnerský život a musí s ním tu loterii absolvovat i jeho partner.

  5. avatar

    Vážený pane kolego, děkuji za skvělý nápad a přispěji také svou trošku žaludů do společného korýtka. Kdo chce kam...
    Když jsem končil pátý ročník učitelských studií v Ústí nad Labem, již třetím rokem jsem vydával literární revui s mnohoslibným názvem Pandora. A protože paní Pandora v našich rukou byla holka služebná (ale pozor, ne pro osobní služby, to ne!) a vydávali jsme ji v rámci grantu kraje na obnovu kulturního dědictví a na prezentaci regionu, a také protože se kolem časopisu utvořila skupinka mladých i starších autorů, jali jsme se organizovat toulky po literárních kavárnách, divadlech a také po středních školách od Skutče až po Rumburk. Jih jsme vynechali - oni ti zpohodlnělí by radikální dekadenci severu asi nepřijali. A tento postoj ke světu je nám mlékem a uhelný prach strdím, zvláště po násilném odsunu původních obyvatel a po rozhodnutí o "elektrickém severu" byl osud kraje zpečetěn...
    Na jedné z cest jsme navštívili dvě gymnázia v mém rodném kraji. Státní škola v Rumburku nás ale zklamala. Program, v němž vystoupili dnes již celkem známé osobnosti literatury a hudby (Ivo Harák, Jirka Koten, Dan Petr, Jana Vébrová a další), bylo publikem odzíváno, navíc po zazvonění se zvedli přítomní učitelé (sic!) a pak s vrzáním a halasným řečovým doprovodem je následovali žáci. Tak zde je prioritou konec a ne hledání, pomyslím si. Ne že by Ivovým naléhavým veršům skřípání laviček ubralo na autenticitě, ale s takovými kolegy já pracovat nechci!
    To Varnsdorf nás přivítal zcela odlišně, gymnazisté doplnili naši produkci vlastní, diskutovali o povaze literární tvorby a o kraji, v němž žijí. Pan ředitel nás pak vzal na oběd a tak získalo biskupské gymnázium učitele, který trávil s dětmi odpoledne na hřišti, večer v redakci novin "Vřískot", četné víkendy jsme trávili v horách s "ekoklubem". Nádhera, pak mě ale najali manželé Kellnerovi na Open Gate a začal příběh očekávání a zklamání, antropologická konstanta Járy Cimrmana ale platí asi jen v Praze... Tenkrát jsem poprvé zažil, kdo všechno muže mluvit do vzdělávání mládeže. A to jsem netušil, jak to bude teď...
    Krásný den!

  6. avatar

    Děkuji za zajímavé zkušenosti a postřehy.
    Ono to s tím startem v našem povolání nebylo snadné nikdy a jak je vidět, není to snadné nikde na světě. Zuzana píše, že jde tak trochu o loterii. To je přesné pojmenování. Ale je to loterie nejen pro místo hledajícího učitele, ale také pro přijímající školu a jejího ředitele.
    Vzpomínám, že jsem se dostal do situace, kdy na volný byt, který škola dostala od obce přidělen, jsem měl jako ředitel najednou několik žádostí. Podle jakých kritérií volit posilu sboru? Dát přednost mladým manželům-učitelům, nebo raději už zkušenějším? A nebo vybrat podle aprobace, která na škole chybí? V jiním púřípadě mně oslovil dobře napsaný životopis. Tenkrát jsem se rozhodl špatně a dlouho mne to rozhodnutí mrzelo. Ale poučil jsem se z toho a vyzkoušel zavolat řediteli a starostovi v místě kde uchazeči naposled působili. Většinou jsem se setkala s pochopením a snahou po objektivním názorem a ochotou pomoci odpovědět na položené otázky.
    Myslím si, že v době internetu je mnohem více možností jak o lidech shánět informace. Co všechno si jen o konkrétní osobě člověk přečte na facebooku! Je to někdy velmi krutá četba, zvláště vyjadřují-li se o učiteli jeho žáci nebo rodiče těchto žáků. Ač je nemilosrdné, bývá hodně blízko skutečnosti…
     

  7. avatar

    Já po fakultě nastoupila na školu 5 km od svého bydliště. Na škole v místě by sice asi bylo místo, ale působili tam v té době oba moji rodiče a shodli jsme se na tom, že by to nebylo dobře, kdybych tam přibyla ještě i já. Mé první působiště je mým působištěm stále a letos zahájím 15. rok (musím vám říct, že to strašně letí).
    Protože jsme škola malá, tak nikdo kdo k nám nastupuje nemůže čekat, že se potká jen s předměty své aprobace. Já jako matikář-dílnař, učila hned v prvním roce ještě také dějepis (1 ročník), zeměpis (2 ročníky) a přírodopis (2 ročníky). Dnes, kdy mám přímé práce jen 9 hodin, se mi po těch výletech jinam opravdu stýská.