S chutí jsem shlédl na ČT 2 pořad o trestání žáků učiteli, vysílaný v rámci cyklu Ta naše povaha česká. Bylo v něm mnoho zasvěcených názorů od renomovaných odborníků i známých osobností, ale i učitelů praktiků. Většina rezonovala s mými životními zkušenostmi. Pořad mne oslovil a zároveň donutil k zamyšlení nad tím,jaké jsou možnosti učitele při umravňování svěřených žáků. Má učitel šanci v tomto nerovném souboji, kdy si obě strany myslí že právě oni musí vyhrát?
Marně pátrám v paměti, zda jsem někdy vztáhl ruku na některého svého žáka. Zní to možná nevěrohodně, ale opravdu jsem se do situace, kdy bych musel potrestat svého žáka fyzickým trestem, za celou pedagogickou dráhu nikdy nedostal. Nejen proto, že takový trest neuznávám, ale ani jsem ho použít nikdy nepotřeboval. Asi proto, že jsem se snažil na žáky působil tak, abych k použití takového prostředku nebyl nikdy donucen. Vidím v tom umění učitele, které se nedá nikde načíst, ale je člověku od Boha dáno a je základním předpokladem jeho úspěšného profesního působení. V pořadu to několikrát zřetelně zaznělo. Přesto většina z dotázaných přiměřené fyzické tresty v rodině a potažmo i ve škole nevylučuje. Ani já je striktně nezavrhuji. Přestože dávno platí, že facka není argument, ale příjde-li v pravou chvíli, má větší efekt než hodinové mentorování. Znal jsem učitele, kteří tím byli mezi žáky vyhlášeni a dokonce žáky ceněni. Jeden z nich trestal žáky dřevěnou částí smetáčku, kterým dostal provinilec přes „prodloužená záda“, zásadně bez svědků a v soukromí kabinetu. Nikdo z postižených si na jeho exekuce nikdy nikam nestěžoval. Naopak, řada z nich po létech uvádí, že to byly ty nejúčinnější výchovné lekce, jakých se jim v době jejich školní docházky ze strany školy dostalo. Jak jsem krotil temperament a likvidoval přestupky svých žáků? Vedle již zmíněné prevence, mohu potvrdit, že daleko účinnější než fyzický trest, je ironie a vtip. Tím jsem se snažil napjatou situaci verbálně zvládnout. Jak a kdy takový způsob použít, na to samozřejmě není žádný recept. Vychází to ze znalosti situace, mentality každého jednotlivého žáka i celého publika – přihlížející třídy. Přitom jsem věděl, že takový způsob trestání má i svá rizika. Nedá se opakovaně použít na stejného žáka. A při nevhodném použití ho může poškodit víc než razantní facka. Kde je míra obsahu a síla dopadu takové ironie, to je zcela skryto všem teoriím a návodům a vždy vychází z konkrétní situace. I květinou se může zranit a dokonce se může stát za určitých nepříznivých podmínek nebezpečnou zbraní. Je uměním učitele působit na žáky tak, aby květina zůstala květinou a nepřestala jim příjemně vonět, i když s ní učitel svižně mává. Říká se tomu odborně všelijak a já tomu říkám pedagogický takt.
