Titulek jsem si vypůjčil z rozhovoru s režisérem Pavlem Dražanem, otištěným v knihovnickém časopise GRAND BIBLIO č. 7/8, který vám půjčí (a možná i dají – je zdarma) v každé veřejné knihovně. Psaní textů pro mne nikdy nebylo problémem. To by se nemohlo stát mojí celoživotní zábavou a zálibou. Ale argument těch, kteří něco umění a mají co sdělit druhým, ale že to neumí napsat, slyším velmi často.
Vracím se k rozhovoru s režisérem Dražanem, který na otázku, zda se někdy pokoušel něco sám napsat mimo milostných dopisů, odpověděl:
Já nepsal ani milostné dopisy! Nebaví mne psát, zkrátka nejsem psavec. Samozřejmě musím psát scénáře, ale i to dělám na poslední chvíli. Když se mi něco líbí, nemusím to umět vysvětlovat, popisovat, prostě se mi to líbí a vnímám to citově. Ale tak trochu závidím lidem, kteří umějí psát, jsou při tvorbě svobodní a pouze sami sebou.
Osoběně jsem dost dlouho nechápal, že někteří lidé mohou trpět traumatem ze psaní. Vždyť jde o člověku tak přirozenou činnost, jako je číst, zpívat, malovat… Pak jsem si ale uvědomil, že ne každý dobře čte, dobře zpívá a dovedně maluje. S psaním je to podbné. Někdo píše lehce, bez zábran, jiný se při psaní trápí a výsledek se stejně nedostaví. Pochopil jsem to, když jsem četl texty, které jsem dostal k posouzení a úpravě. Psaní je dovednost, která je do jisté míry člověku daná od narození.
Je z toho možné vyvodit závěr, že psaní se nelze naučit? To jistě ne. I já jsem se psaní učil postupně a dlouhá léta. Hledal způsob kterým zapsat na papír vlastní myšlenky tak, aby byly pro čtenáře srozumitelné, pokud možno zaujaly a měly stavbu a nějaký řád. Takže moje odpověď na titulek je, že umění psát je dovednost, ke které se člověk propracování postupně, na základě zkušeností, které s psaním získává. Rozhodně se psaní nenaučí ti, kteří stále jen opakují, že psát neumějí a proto psát nemohou. Jednou je třeba si říci: Já to alespoň zkusím! A to je prvý krok ke zrodu nového autora.
OS
