Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

ZE ŽÁKA KOLEGOU

Zajímavá lidská situace, se kterou jsem se v životě setkal dnes několikrát. Můj bývalý žák se po určité době vrátil na školu jako učitel a stal se mým kolegou.  Je taková situace obtížná pro mne, jeho  bývalého učitele, nebo pro něho, mého bývalého žáka? Pokusím se najít na  obě části  otázky srozumitelnou odpověď.

Než začnu s úvahou o možnostech posouzení vztahu z nadpisu vzpomenu ze své vlastní zkušenosti  otočené pozice. Měl jsem totiž to štěstí ( a nebo smůlu), že jsem si na vlastní kůži mohl, vyzkoušel situaci, kdy jsem se jako „učitelský elév“ vrátil v rámci souvislé praxe organizované Pedagogickou fakultou kde jsem studoval,  na školu kde jsem 8 let docházel jako žák. Setkal jsem se tu ještě většinou  svých učitelů, kteří se ale teď stali mými kolegy. Je pravda, že jsem tehdy ještě neměl ukončené učitelské vzdělání a státnice mne teprve čekala, ale to nic nemění na faktu, že jsem se rázem posunul z pozice žáka na pozici učitele. Jaké byly moje pocity?

   I po létech mohu dobře vzpomenout a napsat, že výrazně převládaly ty dobré. Znal jsem dokonale prostředí školy a pamatoval jsem si ještě pravidel, a která tu platila v době mé školní docházky a za těch několik let se moc nezměnila. Věděl jsem o pomůckách v kabinetu fyziky, které jsme jako žáci viděli  při předvádění pokusů u svého učitele fyziky, a teď jsem ty samé mohl využít k výuce já. Znal jsem samozřejmě velmi dobře učitele a dva z nich se dokonce stali  mými „učiteli praxe“. Přitom v případě matematiky šlo dokonce o moji bývalou třídní učitelku.

 největším zážitkem pro mne bylo, jak rychle mne kolektiv učitelů přijal „do svého učitelského stavu“. Toho jsem se totiž předem nejvíce obával. Netušil jsem, zda budou akceptovat moji novou roli a zda ji vůbec přijmou od tak mladého a nezkušeného eléva. Samozřejmě  že jsem se s novou situací musel srovnat i sám v sobě. Musel jsem akceptovat skutečnost, že ve svých bývalých učitelích lze vidět i někoho  s kým mám spolupracovat a kdo má stejné poslání (zatím ještě ale ne postavení), v jakém jsem se ocitl já.

    Myslím, že jsme to na obou stranách docela dobře  zvládli. Moje bývalá třídní – matematička,  byla prostě báječná. Nejdříve jsem viděl několik jejich vyučovacích hodin při vlastním náslechu. Ale protože jsem ji dobře znal, tak nebyl problém pochopit,  jakým způsobem své žáky vede a co budu potřebovat k tomu, abych v její práci nenásilně pokračoval a její dílo příliš  nekazil. Začal jsem v dalším týdnu samostatně učit a moje „patronka“ většinou ani se mnou  celou hodinu ve třídě nebyla  a nechávala mne učit samotného, když viděla, že nemám potíže a žáci mne respektují. Já si tak mohl se žáky leccos vyzkoušet, co bych za její přítomnosti asi vůbec nezkoušel. To samé bylo s mým bývalým fyzikářem, který mi naprosto důvěřoval a hodnotil moje výstupy tak, že jsem se po pár hodinách cítil jako „hotový“ učitel. Že tomu tak zdaleka není, to jsem poznal až později, když jsem začal učit na jiné škole už jako samostatný učitel.

     Učení na škole kde jsem byl kdysi žákem s učiteli, kteří byli i mými učiteli mělo samozřejmě i svá některá úskalí. Žáci, které jsem učil, byli většinou moji známí, někteří dokonce kamarádi. Byl jsem jen o málo let starší, než byli tehdy oni. To je vedlo k tomu, že na mně zkoušeli, co všechno vydržím a co a jak si na mně mohou dovolit. Takže jsem se párkrát pořádně zapotil. Ale jinak mám na ty 3 týdny praxe jen  ty nejlepší vzpomínky.

    A teď konečně odpověď na otázku z titulku v záhlaví článku. Nemusím se ani moc dlouho rozepisovat, protože jsem se i jako učitel snažil o to, aby se moji bývalí žáci v roli učitelů cítili vedle mně stejně dobře, jako kdysi já, když jsem se v nové roli na svoji školu na čas vrátil. To znamená, že jsem respektoval jejich osobnost, názory na jejich způsob učení a bral je jako plnohodnotné a rovné partnery při práci na společném díle.  Když jsem však viděl, že se dopouštějí nějaké chyby,  otevřeně jsem jim svůj názor na to sdělil. Samozřejmě tak, aby z toho nebylo divadlo před ostatními učiteli a zvláště před žáky. Uplatnění přirozeného lidského taktu v těchto případech bylo pro mne samozřejmostí. Je pravda, že jsem z jejich strany zpočátku cítil určitý respekt, nebo ostych, ale i to postupem času zmizelo. Je ale fakt, že ve mně stále více viděli svého učitele, než kolegu. To se projevilo v tom, že žádný z nich nepřijal moji nabídku k tykání.

  Vždy jsem se těšil, když moji bývalí žáci v roli učitelů měli úspěch. Mnozí z nich se později uplatnili jako učitelé na střední, někteří i na vysoké škole. Bylo pro mne ctí, jako jejich bývalém učiteli, s nimi i nadále spolupracovat a vzájemně se informovat o všem zajímavém a novém v oboru i v oblasti pedagogiky a psychologie.

  Věková hranice a posty, které učitel v životě zastává,  nejsou tím rozhodujícím činitelem pro jeho kvalifikaci a schopnosti. To jsem vždycky zastával a uvědomoval. Snad proto jsem  měl  a stále mám plno přátel a spolupracovníků mezi učiteli všech stupňů. Učitelkami mateřských škol počínaje, až po vysoce odborně vzdělané učitele vysokých škol.


    nikdo zatím nehodnotil

Komentáře jsou uzavřeny.