Hledat příčiny tohoto neutěšeného stavu je zbytečné. Doma se s rodiči nezpívá, protože na to není čas a většina rodičů to už ani sama neumí. A zpěv ve škole je předváděn jen s nechutí a z donucení. Aktivní provozování hudby a zpěvu nahradila nejrůznější média, která uši mladých posluchačů doslova zaplavují, ale nijak je nenutí být víc než pouhými konzumenty.
Nemalý podíl na tomto tristním stavu má i škola. Hudební výchova je v učebním plánu zcela okrajovým předmětem. Aprobovaných učitelů je na školách málo, a tak se vyučuje těmi, kdo se nejméně brání a výukou hudební výchovy potřebují doplnit svůj pracovní úvazek. Obsahem výuky je spíše učení textů, než rozvíjení hudebního nadání a dovedností. Za takových podmínek je předmět u žáků jen málo oblíben a hodinu „hudebky“ jenom přežívají. Vrcholem všeho je známkování, které je buď nemístně mírné a demotivující, nebo naopak velmi tvrdé, protože neúspěšný učitel si jím vynucuje kázeň a pořádek ve třídě.
Žáci jen těžko hledají důvod proč se zpěvu a hudbě věnovat. Vyvolených, které bude tato dovednost jednou živit, jsou mezi nimi jen promile. Ostatním aktivní zpěv nic neříká. Vzpomínám na své dětství, jak mi zpěv pomáhal ve chvílích, kdy jsem se necítil dobře a ze svých smutků jsem se doslova „vyzpíval“. Nebo na střední škole jsme vyhlásili mezi sebou nepsanou soutěž, kdo se dříve a lépe naučí hrát na kytaru, aby mohl doprovázet spolužáky na školních výletech a třídních srazech. A ten kdo to dokázal byl pak oslavován a mezi ostatními se těšil velké vážnosti a přízni. Ale i ti ostatní, co nevyhráli nepřišli zkrátka a na zájezdech třídy, na chmelové brigádě či exkurzi byla kytara běžným doprovodným zavazadlem mnohého z nás.
Předchozími slovy nechci říci, že naši mladí svoji hudebnost zcela ztratili. I dnes jistě máme vynikající hudebníky, sólisty i soubory. Hudební tělesa, která se umí prosadit v konkurenci na celém světě. Stále ještě aktivně působí i na malých místech a při řadě škol pěvecké sbory, které zpěvem přinášejí radost a uvolnění nejen sobě, ale četným posluchačům. Je to ale zlomek toho, co my starší pamatujeme. A perspektiva dalšího vývoje není povzbudivá. Vše spěje spíš k dalšímu útlumu této krásné a užitečné dovednosti.
Čím získat zájem mladých o hudbu nazpět? Jak je přivést bez násilí a znechucení k jejímu aktivnímu provozování? Asi se mnou mnozí z čtenářů nebudou třeba souhlasit, ale já se se zájmem dívám na pěvecké zábavné soutěže, organizované televizí. V těchto dnech je to třeba příprava pokračování Československé SUPER STAR. Je pravda, že pojetí těchto akcí je na hony vzdáleno tomu, jak se mladí bavili a provozovali hudbu dříve. Ale doba se tak radikálně změnila a změnily se i způsoby prezentace hudby. Podstatné je, že se k soutěži hlásí tisíce mladých lidí, kteří chtějí zpěvem zaujmout a dokázat, že zpívat umí. Většinou je to jen jejich zbožné přání a motivace k účasti v takové soutěži je pochybná. Ale určitě jim nechybí nadšení a radost ze zpěvu. A v tom obrovském množství zájemců se najdou občas „perly“, které se stanou novými idoly mladých a vyvolají vlnu zájmu o aktivní provozování zpěvu. Konečně úspěch sedmačtyřicetileté Susan Boylové v posledním pokračování anglické Super Star je toho dokladem.
Asi se již nikdy nevrátí doby, kdy jsme si ve třídě krátili dlouhou chvíli společenskou hrou: Pějme píseň dokola… a vydrželi v ní pokračovat celou hodinu a stále jsme měli v zásobě dost titulů ke společnému zpívání. Idoly chlapců a dívek hrajících ostatním na svoji kytaru rovněž mladým nevrátíme. Ale nedávná smrt zpěváka Michaela Jacksona a hysterii, kterou po celém světě vyvolal dokazuje, že fenomén hudby a zpěvu je lidem vrozený a trvalý. Záleží jen na tom, jak ho dokážeme využít pro naplnění zájmu mladých lidí. Škola v tom zatím zůstává mladým lidem hodně dlužna.
Petra Boháčková
7. 7. 2009 at 8.07I moje dcera (6 let) velmi ráda zpívá. V našem vnitrobloku se teď
o prázdninách kvečeru schází parta mládeže (naši letošní vyšlí
deváťáci) a zpívají. Nedokážu poznat nakolik dobře, ale jeden chlapec a
jedna dívka bych řekla, že velmi hezky. Není to takové pijácké
vyřvávání. Tak snad pokud jde o zpěv, není ještě vše ztraceno.
Barbora Audesová
9. 2. 2011 at 9.25Moc se mi vaše úvaha líbí. Je pravda, že zpěv je pro některé žáky něco tak nepřirozeného, že se mu ve škole snaží co nejvíce vyhýbat. Jelikož jsem ještě studentka a zatím neučím, nemám moc zkušeností s výukou hudební výchovy. Co mě ale na mé praxi naprosto šokovalo, byl přístup jedné paní učitelky, která se záměrem donutit žáky zpívat je za zpěv známkovala. To by ještě nebylo tak hrozné. Žáci byli ovšem při „zkoušení“ nuceni zpívat po jednom. Tímto jim paní učitelka zpěv opravdu znechutila. Tímto zřejmě cesta nevede.
Myslím, že jedním ze způsobů, jak přiblížit žákům a studentům zpěv, je zaměřit se více na současnou hudbu. Vím, že někdy se to ani hudba nazvat nedá, ale je mladým lidem bližší. Co se týče soutěží hledající talenty, z nich se také dá při výuce vyjít. Proč se na příklad nenaučit jednu z písní, které soutěžící na konci pořadu někdy společně zpívají? Tím by byl zájem a motivace žáků zajištěna.
Další cesta, jak žáky přimět, aby se nestyděli zpívat a aby měli zpěv rádi, by mohlo být karaoke. Děti rádi napodobují své idoly, tak proč to nedělat i při hodině hudební výchovy.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
9. 2. 2011 at 10.32Milá paní budoucí kolegyně,
moc se mi Vaše reakce na moji úvahu líbí a nepochybuji o tom, že jednou budete úspěšnou učitelkou hudební výchovy, protože už dnes máme v mnohém jasno a dobrou představu o tom, co Vás čeká.
I když jsem vyučoval docela jiné předměty (ale jeden rok jsem si musel vzít do úvazku 8 hodin tohoto předmětu, protože ve sboru nebyl n ikdfo, kdo uměl zpívat), zpíval jsem si vždy velmi rád. A jistě to bylo také záslouhou mých učitelů Hv. Je pravda, že mezi nimi i takoví, o kterých píšete. Nutili nás sólově zpívat na známku, dávali nám známkované prověrky z textu písní, nutili nás číst noty. Ale byly to jen výjimky. Většina měla nejen svůj předmět, ale hudbu jako takovou ráda a uměla svoji láska a nadšení alespoň částečně přenést i na nás.
Pokud jde o současné mladé, tak to učitelé Hv opravdu nemají lehké a vůbec jim nezávidím. Máte pravdu, že dětem je třeba jít v jejich zájmu trochu naproti. Kolegyně organizovala jakési školní kolo SUPERSTÁR a mělo to efekt. Byl zájem, aktivní účastníci se připravovali a finále bylo za účasti celé školy. Bylo živé a atmosféru to mělo ohromnou. I pro nás, náhodné účastníky, bylo v mnoha případech šok vidět své žáky, které známe z výuky svého předmětu, v docela nové roli. Někde to byl ohlas zcela kladný, jindy to byl naopak těžký „otřes“. Ale pro všechny, co jsem u toho byli, to byla náramná a zajímavá zkušenost. Takže platí, co už věděl dkysi dávno Komenský. Nejvěwtší úspěch je, když se stává ŠKOLA HROU…
Mgr. Pavlína Hublová
9. 2. 2011 at 11.40Nechci být za velkého rejpala, ale domnívám se, že znalost notového zápisu by měla patřit k základním znalostem. Žák by měl umět noty rytmizovat, zapsat do notové osnovy a pojmenovat tón. To si myslím, že je základní minimum z teorie.
Ale souhlasím, že zpěv a aktivizační hry s hudbou by měly být tou hlavní náplní hodin HV.
Diskuze na toto téma probíhá i zde: http://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=513&t=255.